20 Cdo 110/2024 — Nejvyšší soud

20 Cdo 110/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2024 Spisová značka:20 Cdo 110/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.110.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuční titul Stavba Stavba nepovolená Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 písm. b) předpisu č. 183/2006 Sb. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.08.2024I.ÚS 2176/24 Jaromír Jirsa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost21. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 110/2024-285 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného města Louny, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 35, identifikační číslo osoby 00265209, proti povinným 1/ A. B., a 2/ R. B., zastoupenými JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 EXE 4726/2020, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2023, č. j. 84 Co 120/2023-259, t a k t o : Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 84 Co 120/2023-259, potvrdil usnesení Okresního soudu v Lounech (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 25. 4. 2023, č. j. 11 EXE 4726/2020-243, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinných a M. J., (dále „M. J.“), ze dne 20. 12. 2022 na zastavení exekuce vedené u pověřeného soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 134 EX 03913/20 pro vymožení nepeněžitého plnění podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu Louny ze dne 17. 9. 2018, č. j. MULNCJ 69301/2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. 7. 2019, č. j. KUUK/98256/2019/UPS (dále „exekuční titul“), a spočívajícího v povinnosti povinných odstranit stavbu pro rodinnou rekreaci nacházející se „na pozemku parc. č. XY, st. p. č. XY“ v katastrálním území XY (dále „odstraňovaná stavba“ či „stavba“). 2/ Odvolací soud při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení povinných ohledně vad nalézacího (správního) řízení, resp. exekučního titulu, vycházející z neúčasti jimi označovaného vlastníka stavby M. J. v původním správním řízení, jakož i z chybějícího souhlasu M. J. s odstraněním tzv. černé stavby zbudované povinnými jako stavebníky, nezakládají důvod pro zastavení exekuce. M. J. totiž účastníkem nalézacího (správního) řízení byl, jak vyplývá nejen z vlastního exekučního titulu, ale rovněž z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 141 A 1/2021-60, jenž správní žalobu M. J. odmítl s odůvodněním, že „byl účastníkem tohoto správního řízení, avšak správní orgány namísto s ním chybně komunikovali s domnělou zmocněnkyní A. B.“, či z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022, č. j. 9 As 95/2022-44, jenž posléze podanou kasační stížnost M. J. zamítl. Jelikož exekuční soudy nejsou oprávněny zabývat se věcnou správností exekučních titulů ani případnými vadami nalézacího řízení, měly být povinnými namítané vady (tj. že v době konání nalézacího řízení pozemek a na něm se nacházející stavba byly ve výlučném vlastnictví M. J., neboť povinní stavbu neprovedli s úmyslem mít ji pro sebe, dále že stavba byla realizována za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. po 31. 12. 2013, či že spisový materiál neobsahuje souhlas M. J. s uložením povinnosti odstranit stavbu přímo vůči povinným) uplatněny již v podkladovém řízení. Za zjevnou nespravedlnost či postup v rozporu s principem právního státu nelze považovat uložení povinnosti odstranit tzv. černou stavbu osobám, které ji vystavěly, účastnil-li se tvrzený vlastník stavby a pozemku pod ní řízení o odstranění stavby. Právní úprava § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, jde-li o úpravu odstraňování staveb a terénních úprav (dále „stavební zákon“), umožňovala stavebnímu úřadu nařídit odstranění stavby provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním nejen vlastníku stavby, ale i jiné, tedy od vlastníka stavby odlišné osobě - stavebníkovi stavby, jímž je osoba, která stavbu provádí (§ 2 odst. 2 písm. c/ stavebního zákona). Ani případný nedostatek souhlasu vlastníka stavby nelze považovat za takovou vadu nalézacího řízení či vadu exekučního titulu, která by zakládala rozpor s principy právního státu či zjevnou nespravedlnost, a nepředstavuje ani zásadní vadu exekučního titulu, která by bránila výkonu rozhodnutí či byla důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 3/ Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, v němž dovolacímu soudu ve smyslu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. předkládají k zodpovězení otázku, „zda lze bez souhlasu vlastníka stavby uložit povinnost odstranit předmětnou stavbu osobě odlišné od vlastníka takové stavby, resp. zda takovýto postup (v rozporu se stavebním zákonem) je zásadní vadou exekučního titulu, která je v rozporu s principy právního státu či by mohla vést ke zjevné nespravedlnosti“, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 4/ Dovolatelé poukazují na skutečnost, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem. Nedostatek souhlasu vlastníka s odstraněním tzv. černé stavby představuje „fatální“ vadu exekučního titulu, v důsledku níž povinní nebyli legitimováni k uložení povinnosti stavbu odstranit. Vlastník pozemku nemá ani povinnost umožnit povinným vstup na jeho pozemek, což ve svém důsledku brání samotnému provedení exekuce. Odstranění stavby by rovněž znamenalo zásah do vlastnického práva M. J. Exekuční titul z tohoto důvodu a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 2791/2010, není materiálně vykonatelný. Pochybnosti plynou rovněž z usnesení ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. II. ÚS 2453/22, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost M. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2022, č. j. 9 As 95/2022-44, a podle kterého se „správní orgány v případě výkonu rozhodnutí budou muset vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká“. 5/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6/ Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. 7/ Rovněž pro exekuční řízení vedená pro vymožení povinností vyplývajících z rozhodnutí vydaných orgány veřejné moci v rámci jejich zákonem svěřené působnosti (zde stavebním úřadem) zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003,