20 Cdo 1267/2022 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1267/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2022 Spisová značka:20 Cdo 1267/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1267.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1267/2022-232 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Innogy Energie s. r. o., sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Limuzská č. 3135/12, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Přemyslem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Limuzská č. 3135/12, proti povinné KST ROBOT MOKRÉ LAZCE „v likvidaci“, sídlem v Mokrých Lazcích, Sokolská č. 2, identifikační číslo osoby 68177500, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, pro 128 592,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 EXE 2039/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2021, č. j. 10 Co 73/2021-196, takto: Dovolání povinné se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 8. října 2020, č. j. 34 EXE 2039/2015-174, rozhodl o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce, pokud je vedena soudním exekutorem JUDr. Jiřím Petruněm, Exekutorský úřad Šumperk, na základě 1. exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2015, č. j. 065 EX 01923/15-019, prodejem nemovitých věcí povinné zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 700 pro k. ú. Mokré Lazce, a to pozemků p. č. st. 21/2, p. č. 13/3, p. č. 507, p. č. 1089/1, p. č. 1089/2, p. č. 1091, p. č. 1097/1, p. č. 1098/7 a 1098/16, 2. exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2015, č. j. 065 EX 01923/15-021, prodejem nemovitých věcí povinné zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 731 pro k. ú. Mokré Lazce, a to spoluvlastnického podílu povinné o velikosti 2/144 k pozemkům p. č. 1389/1 a p. č. 1389/2, 3. exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2015, č. j. 065 EX 01923/15-022, prodejem nemovitých věcí povinné zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 741 pro k. ú. Mokré Lazce, a to spoluvlastnického podílu povinné o velikosti 2/144 k pozemkům p. č. 745/1 a p. č. 745/2, 4. exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2015, č. j. 065 EX 01923/15-023, prodejem nemovitých věcí povinné zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV č. 731 (správně č. 754) pro k. ú. Mokré Lazce, a to spoluvlastnického podílu povinné o velikosti 2/144 k pozemkům p. č. 1392/1, p. č. 1392/2, p. č. 1392/3 a p. č. 1392/4, tak, že jej zamítl. Námitku povinné, že cena exekucí postižených nemovitostí je v příkrém nepoměru k výši pohledávky oprávněné, neshledal důvodnou, když ze spisu vyplývá, že do dražby nařízené dražební vyhláškou ze dne 17. 6. 2020, č. j. 225 EX 01923/15-629, se přihlásili se svými vykonatelnými pohledávkami další věřitelé povinné, k nimž je nutné jako k účastníkům rozvrhu ve smyslu ustanovení § 337 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, přihlížet. K tomu dodal, že povinná byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2018, sp. zn. 15 Cm 148/2018, zrušena s likvidací. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani další námitce povinné, že nemovitosti mají být podle výše specifikované dražební vyhlášky draženy jako funkční celek, aniž by nějaký ve skutečnosti tvořily, neboť způsob, jakým bude soudní exekutor v exekuci postupovat, je čistě v jeho gesci, přičemž jediným relevantním kritériem je dosažení včasného a co nejširšího uspokojení pohledávky oprávněné. Tvrzení povinné, že dosažení účelu exekuce lze dosáhnout dražbou jen některých nemovitostí, považoval za spekulativní a účelové (povinná již jednou argumentovala totožně v této exekuci ohledně zcela jiných nemovitostí). K nesouhlasu povinné s cenou dražených nemovitostí soud prvního stupně uvedl, že se tím nelze zabývat v této fázi exekučního řízení. K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2021, č. j. 10 Co 73/2021-196, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním. Způsob zvolený soudním exekutorem neshledal zřejmě nevhodným, když výše přihlášených pohledávek (mimo pohledávku oprávněné) přesahuje částku 1 655 000 Kč a výše vymáhané pohledávky oprávněné částku 113 617,92 Kč. Námitku ohledně prodeje nemovitých věcí jako jednoho funkčního celku nepovažoval za relevantní v této fázi řízení (bylo možné se jí zabývat v rámci ocenění nemovitosti). Nadto shodně jako soud prvního stupně uvedl, že je zcela na soudním exekutorovi, jaký způsob vedení exekuce zvolí. Zda budou uvedené nemovitosti vybraným způsobem prodejné, ukáže až samotná dražba. Výše ocenění zpochybňovaná povinnou neznamená konečnou cenu, jedná se jen o tzv. nejnižší podání. Rovněž přezkum výše přihlášených pohledávek spadá do jiné fáze řízení, nicméně odvolací soud shledal nesporným, že povinná je zadlužena nikoliv pouze ve vztahu k oprávněné. Skutečnost, že povinná je v likvidaci, považoval shodně jako soud prvního stupně odvolací soud za významnou. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 4137/2010, když se nezabýval přiměřeností exekutorem zvoleného způsobu exekuce a přiměřeností rozsahu, v němž je exekuce zvoleným způsobem prováděna. Podle povinné ze zákona nevyplývá možnost zohledňovat při posuzování přiměřenosti způsobu vedení exekuce k výši vymáhané pohledávky i jiné přihlášené pohledávky. Ze skutečnosti, že dojde k podání přihlášky, navíc nelze bez dalšího usuzovat, že pohledávka je oprávněnou. Povinná dále uvedla, že soudní exekutor rozhodl o prodeji nemovitých věcí v jedné dražbě, aniž by reflektoval, že jsou zatíženy zástavami ve prospěch jiných věřitelů povinné. Nadto netvoří souvislý funkční celek, jak uvádí soudní exekutor v dražební vyhlášce. Tímto způsobem vedení exekuce došlo k menšímu výtěžku, než jaký by byl při prodeji jednotlivých nemovitých věcí, případně souboru nemovitých věcí tvořících jeden celek. Povinná rovněž nesouhlasila se soudním exekutorem stanovenou cenou nemovitých věcí, neboť ta vychází ze znaleckého ocenění z roku 2016, tedy starého již pět let. V meziobdobí přitom došlo ke změně územního plánu obce, v důsledku čehož se některé předmětně nemovité věci staly zastavitelnými, a zvýšila se tak jejich hodnota. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná uvedla, že podané dovolání považuje za nedůvodné a nepřípustné. Navrhla proto, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto a povinná byla zavázána povinností uhradit oprávněné náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Povinná namítla, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 4137/2010, nicméně dovolací soud takový rozpor neshledal. Naopak odvolací soud posuzoval přiměřenost zvoleného způsobu vedení exekuce a rozsahu prováděné exekuce souladně s judikaturou Nejvyššího soudu, když se zabýval majetkovou situací povinné komplexně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež Ústavní soud odmítnul usnesením ze dne 4. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 1408/15), včetně výše přihlášených pohledávek jiných věřitelů. Jelikož povinná vznesla námitku existence zástav ve prospěch jiných věřitelů váznoucích na nemovitých věcech, které jsou předmětem dražby, až před dovolacím soudem, nemohl Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlížet (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Podle ustano