20 Cdo 1308/2008 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1308/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 4. 2010 Spisová značka:20 Cdo 1308/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1308.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 107 odst. 2 předpisu č. 100/1988Sb. ve znění do 30.06.2000 § 71 odst. 1 předpisu č. 71/1967Sb. § 47 odst. 2 předpisu č. 71/1967Sb. § 126 předpisu č. 100/1988Sb. § 261a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1308/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného statutárního města Liberec se sídlem v Liberci 1, nám. Dr. E. Beneše 1, proti povinnému J. H., pro 96 706,- Kč, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 44 E 366/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2006, č. j. 36 Co 81/2006-8, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2006, č. j. 36 Co 81/2006-8, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 12. 2005, č. j. 44 E 366/2005-3, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 12. 2005, č. j. 44 E 366/2005-3, kterým okresní soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Magistrátu města Liberce ze dne 9. 8. 1999, č. j. Om 414/96, pravomocného dne 5. 10. 1999, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 96.706,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z příjmu, který přísluší povinnému od České správy sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o věc pravomocně rozhodnutou, neboť pod sp. zn. E 1318/2000 Okresního soudu v Liberci bylo dříve pravomocně rozhodnuto ve věci účastníka jiného (Magistrátu města Liberec), než který návrh na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z invalidního důchodu povinného podává nyní (statutární město Liberec). Odvolací soud dále uzavřel, že rozhodnutí Magistrátu města Liberce o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče je materiálně vykonatelné i přesto, že nestanoví lhůtu k plnění uložené povinnosti. Tu totiž určí orgán provádějící výkon rozhodnutí (§ 71 odst. 1, věta druhá, zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, dále jen „s. ř.“); takovým orgánem je podle názoru odvolacího soudu v posuzované věci soud výkonu rozhodnutí, který postupuje podle § 251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. V projednávané věci je exekučním titulem správní rozhodnutí (§ 274 písm. f/ o. s. ř.); vykonatelným je takové pravomocné rozhodnutí, u nějž uplynula lhůta k plnění (§ 161, § 167 odst. 1 o. s. ř.); vykonatelnost správních rozhodnutí upravuje správní řád ve znění účinném v době vydání správního rozhodnutí (§ 52 s. ř.) a ten stanoví i materiální náležitosti rozhodnutí, k nimž patří také určení lhůty ke splnění (§ 47 s. ř.). Rozhodnutí o vrácení neprávem vyplacené sociální dávky je však vydáno podle speciálního zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), který v § 107 stanoví pravomoc orgánu vydat rozhodnutí, aniž by mu uložil povinnost určit lhůtu k plnění. Odvolací soud jednak dospívá k závěru, že podkladové rozhodnutí, jež nabylo právní moci, je současně vykonatelné, a jednak dovozuje, že pro případ absence údaje o lhůtě k plnění se uplatní fikce lhůty (§ 261a odst. 2 o. s. ř.) v trvání 3 dnů od právní moci rozhodnutí, (kterou lze - navzdory vyloučení jejího užití v § 274 o. s. ř. - aplikovat nejen na rozhodnutí soudu, ale i na správní rozhodnutí vykonávaná v občanském soudním řízení), resp. že v projednávané věci soud v souladu s § 71 odst. 1 s. ř. a § 261a odst. 2 o. s. ř. mohl určit a určil lhůtu k plnění. Proto mohl být výkon rozhodnutí nařízen. Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. dovoláním. Z obsahu dovolání, byť zahrnuje řadu nepřesností, lze však dovodit, že odvolacímu soudu vytýká mimo jiné nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v závěru, že nestanoví-li vykonávané rozhodnutí lhůtu k plnění, určí ji soud provádějící výkon tohoto správního rozhodnutí. K takovému postupu však podle dovolatele soud není oprávněn. Protože § 261a odst. 1 o. s. ř. vyžaduje, aby vykonávané rozhodnutí obsahovalo i určení lhůty ke splnění povinnosti, což v podkladovém rozhodnutí není, nejsou splněny předpoklady pro nařízení jeho soudního výkonu. Dovolatel se přitom opírá o text odůvodnění přiloženého usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 1. 2005, č. j. 30 Co 262/2004-42, jímž soud zamítl návrh na výkon téhož správního rozhodnutí prodejem movitých věcí. Namítá, že § 71 s. ř. nelze použít, protože se nevztahuje „na nařízení před soudem“. Popírá také správnost exekučního titulu, resp. existenci důvodů k jeho vydání, poukazuje na dříve vedená řízení o výkon téhož rozhodnutí s odůvodněním, že v dané věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, přičemž ztotožňuje statutární město Liberec a Magistrát města Liberce. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil. Dovolací soud věc posoudil a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku vykonatelnosti správního rozhodnutí, vydaného orgánem sociálního zabezpečení podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a bez uvedení lhůty k plnění (k vrácení neprávem vyplacené dávky sociální péče), v rozporu s dosavadní judikaturou. Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí je existence vykonatelného rozhodnutí, vydaného k tomu oprávněným orgánem, které má potřebnou formu a obsah a které ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Před nařízením výkonu rozhodnutí se soud zabývá mimo jiné i tím, zda je rozhodnutí z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně (tj. z pohledu právního předpisu upravujícího řízení, ve kterém bylo vydáno), tak materiálně (tj. z hlediska obsahových náležitostí, jež reflektují určitost, srozumitelnost a přesnost v označení subjektů práv a povinností i ve vyjádření uložené povinnosti, jež se má vykonat). Vykonatelnost je vlastnost činící rozhodnutí způsobilé k nucenému uskutečnění cestou jeho výkonu. Soudní praxe byla již před účinností zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod číslem 21 (str. 161), podle něhož soudní rozhodnutí a jiné tituly uvedené v § 274 o. s. ř. musí obsahovat individualizaci oprávněného a povinného, vymezení práva a jemu odpovídající povinnosti na plnění a lhůtu k plnění tam, kde ji nestanoví přímo procesní předpis. S účinností od 1. 1. 2001 zmíněná novela občanského soudního řádu ve vztahu ke všem v úvahu přicházejícím exekučním titulům výslovně stanoví, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti (§ 261a odst. 1 o. s. ř.). Exekuční titul, který tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím (materiálně) vykonatelným a nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí; byl-li na jeho základě již výkon nařízen, musí jej soud v každém stadiu řízení i bez návrhu zastavit (srov. § 268 odst. 1 písm. a/, § 269 odst. 1 o. s. ř.). Exekučním titulem, na jehož výkon se použijí (s výjimkou § 261a odst. 2 a 3) ustanovení § 251 až § 271 o. s. ř., je i rozhodnutí Magistrátu města Liberce o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče ze dne 9. 8. 1999, č. j. Om 414/96, vydané odborem sociální péče podle § 107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., jež nabylo právní moci dne 5. 10. 1999. Toto rozhodnutí nestanoví lhůtu, v níž má být peněžitá částka vrácena. Podle § 107 odst. 5 zákona č. 100/1988 Sb. toto rozhodnutí lze vykonat nejpozději do deseti let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Podle výslovné