20 Cdo 136/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 136/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2023 Spisová značka:20 Cdo 136/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.136.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Uznání cizích rozhodnutí Exekuce Dotčené předpisy:§ 37 odst. 2 předpisu č. 120/2001 Sb. ve znění od 01.01.2022 § V odst. 1 písm. d) předpisu č. 74/1959 Sb. § V odst. 2 písm. b) předpisu č. 7474/1959 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 9. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 5 20 Cdo 136/2023-362 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné otevřené akciové společnosti Ropná společnost Rosněfť (Něfťanaja kompanija Rosněfť), se sídlem v Moskvě, Sofijskaja naberežnaja 26/1, Ruská federace, registrované pod č. 9167747652844, zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 1124/12, proti povinné LPG Moravia SE, se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 26821711, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, pro 16 158 000 RUB a 337 459,46 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 40/2022, o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 19 Co 258/2022-319, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 49 EXE 40/2022-284, uznal na území České republiky rozhodčí nálezy Mezinárodního obchodního (arbitrážního) rozhodčího soudu při Obchodní a průmyslové komoře Ruské federace ze dne 30. 1. 2019, č. j. M-32/2018, a ze dne 21. 2. 2019, č. j. M-105/2018 (výrok I. a II.), a rozhodl o tom, že oprávněná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím výrok I. a II. soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně jak po procesní stránce, tak i při samotném rozhodnutí, jež vychází z příslušných ustanovení Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené 10. 6. 1958 v New Yorku, vyhlášené pod č. 74/1959 Sb. (dále jen „Newyorská úmluva“). Soud prvního stupně správně konstatoval splnění formálních podmínek pro uznání (předložení prvopisu rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy ve smyslu čl. IV odst. 1 a 2 Newyorské úmluvy) a následně absenci překážek uznání, a to jak těch, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (čl. V odst. 2 Newyorské úmluvy), tak i nedůvodnost námitek uplatňovaných povinnou (čl. V odst. 1 Newyorské úmluvy). 2. Odvolací soud shledal nepřípustnou námitku povinné, že postup zvolený oprávněnou – podání exekučního návrhu vycházejícího z cizího rozhodčího nálezu, který doposud nebyl uznán, jeho uznání je však současně navrhováno – je vyloučen. Takový postup je naopak s účinností od 1. 1. 2022 zákonem předvídán; exekučním titulem mohou být pouze takové cizí rozhodčí nálezy, u nichž bylo rozhodnuto o uznání, oprávněný však může exekuční návrh podat i bez předchozího uznání rozhodčího nálezu, pokud s exekučním návrhem spojí také návrh na uznání cizího rozhodčího nálezu [srov. § 37 odst. 4 písm. c), § 35 odst. 6, § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Uvedený postup není protiústavní a novelizovaná právní úprava není vnitřně rozporná, pouze kopíruje úpravu soudního výkonu rozhodnutí, kdy soud nařizuje výkon rozhodnutí, exekuční titul uznává toliko neformálně a podmínkami uznání se zabývá v odůvodnění svého rozhodnutí. Nadále lze vést exekuci podle uznaného cizího rozhodčího nálezu, ale oprávněný může splnit podmínku uznání i v rámci exekučního řízení. Je naopak logické spojit posouzení podmínek uznání s faktickým výkonem rozhodnutí (exekucí), neboť smyslem uznání cizího rozhodnutí není zpravidla nic jiného než právě jeho následný výkon. Povinná nadále může uplatnit námitky proti uznání, a to v rámci případného návrhu na zastavení exekuce. Není pak relevantního rozdílu mezi situací, kdy jsou v návrhu na zastavení exekuce uplatňovány vady vnitrostátního exekučního titulu bránící jeho vykonatelnosti oproti situaci, kdy jsou v rámci odvolání proti rozhodnutí o uznání uplatňovány vady cizího exekučního titulu, jež brání jeho uznání a následnému výkonu. Ústní jednání přitom nebylo potřebné nařizovat, protože bylo rozhodováno pouze na základě účastníky předložených listin a jejich tvrzení, nebylo třeba ani poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), protože povinná zcela konkrétně tvrdila skutečnosti, z nichž dovozovala důvody pro odepření uznání. Rozsudek soudu prvního stupně byl v souladu s příslušnou procesní úpravou vyhlášen – za účelem vyhlášení rozhodnutí není třeba nařizovat jednání a není vadou, že povinná nebyla o jeho veřejném vyhlášení vyrozuměna předem. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřetelné, o čem, jak a z jakých konkrétních důvodů soud prvního stupně rozhodl. 3. K výhradám povinné v tom směru, že jsou zde dány důvody pro odepření uznání rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem, resp. z důvodu podjatosti jedné členky rozhodčího senátu, odvolací soud uvedl, že uplatněné důvody by mohly být podřazeny jednak pod ustanovení čl. V odst. 1 písm. d) Newyorské úmluvy (podjatost rozhodkyně) a jednak pod ustanovení čl. V odst. 2 písm. b) Newyorské úmluvy (rozpor s veřejným pořádkem), neshledal však, že by jakýkoli z těchto důvodů byl naplněn. 4. Ve vztahu k namítané podjatosti rozhodkyně odvolací soud konstatoval, že pokud povinná podjatost spatřuje v tom, že rozhodkyně byla vedoucí oddělení korporátního práva ve Výzkumném centru soukromého práva prezidenta Ruské federace, pak z této okolnosti není možné bez dalšího shledat důvody pro vyloučení z působení v senátu rozhodčího soudu v projednávané věci. Z relevantní ruské právní úpravy plyne, že podstatné jsou okolnosti, které by mohly zavdat příčinu pro oprávněné pochybnosti ohledně nestrannosti a nezávislosti rozhodce. Těmito okolnostmi jsou skutečnosti, z nichž plyne takový vztah osoby rozhodce k věci, účastníkům či jejich zástupcům, z nějž lze dovodit pravděpodobný zájem rozhodce na výsledku řízení. Nemůže tedy jít o jakýkoli vztah, nýbrž jen o vztah dostatečně intenzivní – tedy především přímý vztah k účastníku či jeho zástupci, např. příbuzenský, přátelský, nepřátelský, zaměstnanecký apod. Takový přímý vztah však povinná netvrdila. Nelze ani shledat, že by rozhodkyně měla vztah k jiné osobě než účastníku, která má vlastní zájem na výsledku daného řízení. Z tvrzení povinné plyne, že rozhodkyně měla vztah (zřejmě zaměstnanecký či obdobný) vůči institutu, v němž působila jako vedoucí jednoho z oddělení. Jakkoli jde o institut zřizovaný prezidentem Ruské federace a působící pod jeho záštitou, neplyne ze zařazení rozhodkyně bez dalšího její vztah přímo ke konkrétní osobě ruského prezidenta, tím méně pak k jeho přátelům či dokonce až k jimi řízeným společnostem, resp. obecně ke společnostem vlastněným zcela či většinově ruským státem. Takový vztah (násobně zprostředkovaný) není s to sám o sobě závěr o podjatosti rozhodkyně založit. Rozhodkyně proto nebyla povinna o těchto skutečnostech strany zvlášť informovat. Pokud soud prvního stupně k této otázce neprováděl dokazování, postupoval správně, neboť by bylo zjevně nadbytečné. 5. Ve vztahu k namítanému rozporu uznání rozhodčích nálezů s veřejným pořádkem odvolací soud uvedl, že rozpor musí být zcela zřetelný a zásadní. Důvodem pro odepření uznání může být toliko rozpor povinností ukládaných povinné rozhodčím nálezem se zásadními ustanoveními českého právního řádu, nikoli např. rozpor s běžnými kogentními normami. Výhrada veřejného pořádku je výjimečným institutem, který je možno použít jen v krajním případě, kdy by uznání a případný výkon zahraničních aktů aplikace práva byly v tuzemském prostředí nesnesitelné a neudržitelné. Takový rozpor nemohou založit námitky povinné, které směřují k věci samé, protože meritorní přezkum rozhodčích nálezů nemá v tomto exekučním řízení místo – v této souvislosti proto odvolací soud za irelevantní považoval výhrady povinné týkající se prostojů, státní příslušnosti dřívějších členů statutárního orgánu povinné, narušení a následného ukončení tehdejších obchodních vztahů následkem ruské invaze na Krym a východní Ukrajinu či skutečnosti, že oprávněná své pohledávky neuplatnila dříve. Odvolací soud zdůraznil, že povinná dobrovolně v