20 Cdo 1442/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1442/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2019 Spisová značka:20 Cdo 1442/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1442.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 143a odst. 4 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1442/2019-333USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. N., narozeného XY, bytem v XY, proti povinnému J. H., narozenému XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného H. H., narozené XY, bytem jako povinný, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, pro 365 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 EXE 82/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 Co 167/2018-229, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 Co 167/2018-229, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 15. 3. 2018, č. j. 4 EXE 82/2017-188, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 15. 3. 2018, č. j. 4 EXE 82/2017-188, jímž okresní soud zamítl návrh manželky povinného, jímž se domáhala částečného zastavení exekuce přikázáním z účtu manželky povinného č. XY dle exekučního příkazu JUDr. Stanislava Pazderky, Exekutorský úřad Písek, ze dne 30. 3. 2017, č. j. 117 EX 965/17-19. Šlo o v pořadí již druhé rozhodnutí okresního soudu o tomto návrhu, neboť předchozí usnesení ze dne 6. 6. 2017, č. j. 4 EXE 82/2017-34, bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 15 Co 288/2017-122, a vráceno k dalšímu řízení se závazným pokynem. Odvolací soud uvedl, že okresní soud se opět nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není součástí společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), a nehodnotil ani vědomost manželky povinného o vzniku pohledávky, avšak nešlo s ohledem na § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník , dále též jen „obč. zák.“ a § 262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, ve znění do 31. 12. 2013 (tj. ve znění v době vzniku dluhu), o skutečnost právně významnou. Soud zjistil, že manželé uzavřeli smlouvu o zúžení SJM v roce 2004, ta byla zapsána do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu v roce 2016 a vymáhaný závazek vznikl dne 31. 7. 2009. Vzhledem k datu zahájení exekučního řízení (1. 3. 2017) soud rozhodoval podle exekučního řádu a občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb. a účinné od 1. 7. 2015. Protože oprávněný nesouhlasil s přihlédnutím k obsahu smlouvy o zúžení SJM, nebylo možno postupovat podle § 42 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále též jen „e. ř.“, ale podle § 42 odst. 3, 4 e. ř. Přípustnost postižení majetku v SJM nebo majetku manžela povinného posuzoval s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, podle předpisu účinného v době vzniku vymáhaného závazku. Soud uzavřel, že oprávněnému nebyl znám obsah smlouvy o zúžení SJM (§ 143a odst. 4 obč. zák.), přičemž se vyžaduje objektivní průkaz vědomosti oprávněného, nestačí pouhá možnost se s obsahem smlouvy seznámit při vynaložení obvyklé péče (20 Cdo 812/2005, 22 Cdo 1593/2004). Nepovažoval tedy za relevantní, že smlouva byla dne 25. 10. 2004 pod č. V-2666/2004-304 zapsána v katastru nemovitostí. Protože prostředky na účtu manželky netvoří součást SJM jen v důsledku smluvní modifikace zákonného režimu SJM, lze je exekučně postihnout. Důvod k zastavení by byl podle § 262b odst. 2 o. s. ř. dán, kdyby na účtu byly uloženy výlučně prostředky, které netvoří součást SJM z důvodu některé z výjimek uvedených v § 143 odst. 1 obč. zák., nic takového ale manželka povinného netvrdí. Důvod pro navrhované částečné zastavení exekuce tedy není dán. Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky vlivu dohody o zúžení SJM na možnost postihu majetku ve vlastnictví manžela povinného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ohledně možnosti využití § 262b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §143a obč. zák.), respektive která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (co do výkladu použitelnosti § 42 e. ř.). Předně poukázala na to, že soud se nezabýval námitkou, že vymáhaný dluh není v SJM z důvodu výluky stanovené zákonem (uvedl totiž, že toto posouzení netřeba s ohledem na zjištěné okolnosti). Dále soud nerespektoval judikaturou ustálený názor (prezentovaný např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5236/2015, 20 Cdo 4714/2016, 21 Cdo 608/2014, 21 Cdo 4936/2014, 20 Cdo 1701/2016) a nezjišťoval, zda manželka povinného věděla o závazku manžela, a zda tak vůbec mohla věřitele s dohodou o zúžení SJM seznámit. V dané věci přitom vyšel najevo opak, manželé léta nežijí ve společné domácnosti a manželka pobývá od roku 2005 v zahraničí. Pokud by se soud neodchýlil od ustálené praxe, musel by přihlédnout k dohodě o zúžení SJM a uzavřít, že její výlučný majetek (bankovní účet) nelze v této exekuci postihnout. Soud podle dovolatelky pochybil, protože posuzoval věc podle § 42 e. ř. ve znění novely, provedené zákonem č. 139/2015 Sb., ačkoli zde jde o dohodu o zúžení SJM z roku 2004 a závazek z roku 2009. Tím vyložil možnost postihu věci v exekuci ve znění novely, která je pro manželku nepříznivější, a to jen s odkazem na den zahájení exekučního řízení. Nejvyšší soud podle dovolatelky dosud neřešil, zda se na dohodu o zúžení SJM a závazek, jež vznikly před novelou e. ř. provedenou zákonem č. 139/2015 Sb. a možnost postihu majetku, jenž v důsledku takto uzavřené dohody náleží výlučně jednomu z manželů, použije § 42 e. ř. ve znění před uvedenou novelou či po její účinnosti. Pokud by se mělo použít nové znění, nabízí se otázka, zda je dosavadní judikatura k § 42 e. ř., § 262b o. s. ř. a § 143a obč. zák. použitelná i na § 42 e. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. Závěrem vytkla odvolacímu soudu, že odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1593/2004, které podle jejího názoru vůbec nedopadá na daný případ, a navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a sám nově rozhodl tak, že se exekuce co do postižení účtu manželky povinného zastavuje a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení, případně po zrušení obou rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při posouzení otázky vědomosti oprávněného o existenci a o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky nezohlednil, případně nezjišťoval, všechny právně relevantní skutečnosti, věc posoudil neúplně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové však z obsahu spisu nevyplývají. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, přijal a odůvodnil závěr, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena. „Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (respektive právní p