20 Cdo 1702/2017 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1702/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 5. 2018 Spisová značka:20 Cdo 1702/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1702.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Výkon rozhodnutí cizozemského soudu Dotčené předpisy:čl. 32 odst. 3 předpisu č. 11/1975Sb. čl. 32 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb. čl. 39 odst. 4 předpisu č. 11/1975Sb. § 10 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 10 odst. 2 písm. c) předpisu č. 97/1963Sb. čl. 38 odst. 1 Nařízení () č. 44/2001 čl. 41 Nařízení () č. 44/2001 § 408 odst. 1 obch. zák. § 408 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 8. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.8.2018III.ÚS 2856/18JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1702/2017-232 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné S.A. ZIEGLER FRANCE, identifikační číslo osoby 45193380, se sídlem Avenue Konrad 1, 592 23 Roncq, Francouzská republika, zastoupená Mgr. Davidem Řehákem, advokátem, sídlem Holečkova 100/9, 150 00 Praha 5, proti povinné ROLINE INTERNATIONALE SPEDITION s. r. o., identifikační číslo osoby 25219073, se sídlem Boží Dar 129, 363 01 Boží Dar, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, o 130.585,95 EUR s příslušenstvím vedené u soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, pod sp. zn. 38 EX 779/15, o zastavení exekuce, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2016, č.j. 61 Co 276/2016-187, takto: I. Dovolání se zamítá. Dovolání proti nákladovému výroku (IV.) se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné k rukám Mgr. Martina Laipolda, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 11 573 Kč. Odůvodnění: Usnesením ze dne 12. 10. 2015, č. j. 27 EXE 2732/2015-51, Okresní soud v Karlových Varech prohlásil za vykonatelné rozhodnutí Soudu I. stupně pro věci obchodní ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 a rozhodnutí Odvolacího soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 ze dne 14. 11. 2012, jimiž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku v celkové výši 130.585,95 EUR a 10.000 EUR jako náhradu nákladů soudního řízení; povinná (solidárně s řidičem vozidla) byla shledána odpovědnou za škodu na zásilce v rámci mezinárodní přepravy (dle „Úmluvy CMR“), k níž došlo krádeží 2277 kusů dopravovaných mobilních telefonů. Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou. Usnesením ze dne 4. 4. 2016, č.j. 27 EXE 2732/2015-133, tento soud na návrh povinné exekuci zastavil a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné a exekutorovi náklady exekučního řízení; coby důvod zastavení exekuce soud stanovil, že vymáhaný nárok je promlčen. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením toto usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.); odlišně rozhodl toliko o nákladech exekučního řízení, přičemž oprávněné uložil povinnost zaplatit povinné 114.012,95 Kč (výrok II.), dále, že oprávněná je povinna zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865 Kč (výrok III.) a konečně oprávněnou odsoudil k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 29.581,19 Kč (výrok IV.). Pro závěr o promlčení uplatněného nároku vycházely nižší soudy z kolizních norem obsažených v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), a na jejich základě určily jako právo rozhodné pro daný mezinárodní závazkový vztah právo České republiky. Jeho součástí je Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“, event. „Úmluva“), uveřejněná vyhláškou č. 11/1975 Sb., jež v čl. 32 odst. 3 obsahuje ustanovení pro stavení a přerušení promlčecí doby normující, že tyto instituty se jinak řídí právem platným u projednávajícího soudu – francouzské právo však v rozhodné době stavení a přerušení neupravovalo. Na základě nutnosti užít tuzemský právní řád, zejména pak obchodní zákoník, uzavřely soudy – s odkazem na § 408 odst. 2 obchodního zákoníku – že tam uvedená tříměsíční lhůta k podání návrhu na výkon rozhodnutí v situaci, kdy právo bylo soudem přiznáno později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, uplynula 14. 2. 2013, jestliže exekuční tituly nabyly právní moci dne 14. 11. 2012. Oprávněná v dovolání spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podmínka přípustnosti je podle jejího názoru naplněna tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena (§ 237 o. s. ř.). Dovolací otázky explicite uvádí takto: 1) Lze subsidiárně užít přímé kolizní normy, včetně únikových doložek, v souvislosti s právní úpravou promlčení dle Úmluvy CMR? 2) Je namístě s ohledem na okolnosti konkrétního případu upřednostnit flexibilní hraniční určovatel uvedený v ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS namísto ustanovení § 10 odst. 2 ZMPS? 3) Lze teleologickým výkladem dospět ke spravedlivému závěru, dle kterého se ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku použije rovněž na výkon cizozemského rozhodnutí na území České republiky za současného zvážení všech mezinárodních vztahů? (tolik citace) K otázce první dovolatelka tvrdí, že Úmluva CMR byla použita odvolacím soudem nesprávně, neboť obsahuje úpravu promlčení „komplexní“, a oproti některým dalším mezinárodním smlouvám nepřipouští aplikaci jiných předpisů, pročež „by tedy neměly být aplikovány kolizní normy místa soudu, a tudíž ani hmotněprávní normy, týkající se promlčení, jež by jinak byly na základě těchto kolizních norem určené“. Rovněž co do druhé otázky dovozuje dovolatelka, že odvolací soud pochybil; přednosti se mělo dostat ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS, a nikoli § 10 odst. 2, neboť „rozumnému uspořádání daného vztahu“ odpovídá určení právního řádu francouzského, a to především proto, že její sídlo se nachází na území Francie, místo plnění probíhalo „z velké části“ tamtéž, kde bylo plnění i doručeno, a nalézací řízení „proběhlo před francouzskými soudy podle tamních právních předpisů“. Co do otázky třetí dovolatelka uvedla, že úprava promlčení dle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. byla užita „zjednodušeně“, necitlivě a v důsledku nespravedlivě vůči zahraničním věřitelům, jelikož je zjevně obrácena do vztahů mezi subjekty „českými“, přičemž evropské unijní předpisy ani jiné zahraniční právní řády „tak nezvykle krátkou promlčecí dobu“ neznají. V podrobnostech pak dovolatelka poukazuje na výkladová pravidla zákona č. 89/2012 Sb. (§ 2, § 3030), jakož i pravidla formulovaná v mnohých (označených) rozhodnutích Ústavního soudu. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje dovolatelka dále v nákladových výrocích, totiž v nesprávné aplikaci advokátního tarifu odvolacím soudem, a to jmenovitě v nesprávném určení počtu relevantních úkonů, jež měla učinit povinná, a tomu odpovídající nesprávně přiznané výši náhrady nákladů. Bez bližšího odůvodnění a vypořádání se s argumentací oprávněné byla výsledná částka odvolacím soudem ponechána bez výraznější změny. Oprávněná současně podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a o. s. ř.). K dovolání se vyjádřila oprávněná. „Nechápe“ argumentaci dovolatelky co do výkladu k první otázce, neboť podle jejího názoru opak vyplývá z čl. 10 Ústavy České republiky, jakož i z ustanovení § 756 obch. zák., odkud plyne subsidiarita českého právního řádu tam, kde mezinárodní smlouva mlčí; není pak správné ani tvrzení, že úprava Úmluvy CMR ohledně promlčení je „komplexní“, a odkazuje zde na její čl. 32 odst. 3. V otázce druhé povinná proti dovolatelce dovozuje, že ustanovení § 10 odst. 2 ZMPS slouží „smyslem a účelem“ k rozvedení obecné zásady dle § 10 odst. 1, a oproti argumentu „sídlem oprávněné, místem soudu, místem plnění přepravní smlouvy“ by ona mohla poukazovat na to, že „odesílatel byl český právní subjekt, zboží bylo českého původu… dopravce byl český subjekt, vozidlo bylo registrováno v ČR a řidič vozidla byl také občan České republiky“. K otázce třetí povinná uvedla, že „existuje celá řadu judikátů“ Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v nichž byl aprobován výklad ustanovení § 408 obch. zák., jenž byl podán v dané věci, a který nepřipouští „jiný ústavně konformní výklad“, na čemž nemůže ničeho změnit ani znění ustanovení § 3030 o. z. I ona čelila obtížím, neboť se v nalézacím řízení „musela přizpůsobit franc