20 Cdo 1792/2011 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1792/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2012 Spisová značka:20 Cdo 1792/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1792.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Výkon rozhodnutí Započtení pohledávky Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. § 580 obč. zák. § 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1792/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 457 97 072, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti povinnému V. Z., zastoupenému Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Školní ul. 5335, pro 6.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 25 E 413/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 55 Co 307/2009-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 25 E 413/2008-36, v napadeném výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy [nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 25 E 413/2008-12, podle rozsudku pro zmeškání vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 2. 11. 2000, č. j. 14 C 47/2000-11, k uspokojení nepřednostní pohledávky oprávněného ve výši 6.343,- Kč s 20 % úrokem p.a. od 1. 1. 1999 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 3.849,- Kč a pro náklady oprávněného], a kterým rozhodl o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především nepřisvědčil námitce povinného o formální nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí a s odkazem na své dřívější rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, č. j. 55 Co 550/2009 - 76, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, v němž tuto otázku řešil, konstatoval, že podkladové rozhodnutí bylo povinnému řádně doručeno a že je tudíž pravomocné a vykonatelné. Shodně se soudem prvního stupně pak posoudil povinným vznesenou námitku zániku vymáhané pohledávky započtením jeho (proti)pohledávky ve výši 210.000,- Kč vůči pohledávce oprávněného, učiněným oprávněnému oznámením ze dne 29. 2. 2008, neboť povinnému pohledávka, která má podle jeho tvrzení spočívat v jím zaplacených nákladech na vypracování geometrického oddělovacího plánu k oddělení části pozemku č. parc. 1842 v kat. území R. z roku 1991 a v nákladech na řízení o vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu z roku 1994, vůči oprávněnému nevznikla. Odvolací soud zopakoval předložené listinné důkazy, z nichž zjistil, že povinný se na základě smlouvy uzavřené s Výzkumným ústavem rostlinné výroby v Praze 6, registrované Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 19. 2. 1991 pod sp. zn. 6 R I 19/91, stal vlastníkem objektu č.p. 499 a stavební parcely č. 1841 v kat. území R., a to k provozování sklenářství, že jednal se Státním statkem Jeneč (dále jen „státní statek“) o odprodeji sousedního pozemku č. parc. 1842 (s nímž tento státní podnik hospodařil), k němuž však nedošlo, že v roce 1991 byl vypracován geometrický oddělovací plán na vyznačení změn na pozemku parc. č. 1842 v kat. území R. tak, že vznikl mimo jiné i pozemek parc. č. 1842/2 (dále jen „předmětný pozemek“), a že za vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu v roce 1993 zaplatil povinný za státní statek, který žádost podal dne 12. 11. 1993, částku 24.941,- Kč. Městský soud s odkazem na § 1 odst. 1, § 17 odst. 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a dále na závěry uvedené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 14 Co 117/2009, vydaném v obdobné věci, od nichž neměl důvod se odchýlit, dovodil, že s předmětným pozemkem hospodařil od účinnosti tohoto zákona, tedy od 24. 6. 1991, oprávněný, neboť se jednalo o půdu, která tvořila zemědělský půdní fond a nevztahovala se na něj žádná výjimka podle § 17 odst. 1 zákona o půdě. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 824/2001, podle jehož závěrů došlo-li podle § 17 zákona o půdě k tzv. zákonné cesi správy nemovitostí ve vlastnictví státu uvedených v § 1 odst. 1 tohoto zákona, přešla s účinností od 24. 6. 1991 veškerá správa těchto nemovitostí ve vlastnictví státu na právnické osoby zřízené tímto zákonem - např. na Pozemkový fond, a to bez ohledu na to, zda a kdy byly tyto zákonné změny zaznamenány v katastru nemovitostí příslušného katastrálního úřadu (přechod správy nemovitostí ve vlastnictví státu a zánik práva hospodaření k nim ze zákona). Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že hospodařil-li fakticky státní statek s předmětným pozemkem ve smyslu § 6 zákona č. 111/1990 Sb., resp. § 20 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. až do roku 1999 a jednal-li v letech 1993 a 1994 s povinným o jeho odprodeji, ačkoliv podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě jeho právo hospodaření zaniklo ze zákona, nemůže toto neoprávněné jednání státního podniku zavazovat legálního správce - oprávněného, když mezi státním statkem a oprávněným nebyla uzavřena dohoda k převodu práv a závazků, a takový převod práv a závazků nevyplývá ani ze zákona o půdě. Zaplatil-li tedy povinný státnímu statku za příslib převodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví náklady spojené s jeho vynětím ze zemědělského půdního fondu a s vypracováním geometrického oddělovacího plánu, jedná se o pohledávky povinného vůči státnímu statku a nikoliv vůči oprávněnému. Předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tudíž nebyly splněny. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel především namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a že mu toto podkladové rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Dále uvedl, že podle dohody uzavřené se státním statkem „drží od roku 1990 právní nárok“ k pozemku 1842/2, neboť „již na počátku roku 1991 plnil podmínky této dohody o přechodu práv k pozemku do vlastnictví“ tím, že na vlastní náklady nechal dne 26. 3. 1991 vypracovat geometrický oddělovací plán, že z pozemku č. parc. 1842 v roce 1990 zlikvidoval staré ekologické zátěže, a že za účelem převodu uhradil poplatek za jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu, z čehož dovozuje, že „od roku 1990 s pozemkem nakládal v dobré víře jako s vlastním“. S odkazem na § 17 odst. 2 zákona o půdě má za to, že jako držitel užívacího práva k pozemku měl právo za podmínek sjednaných se státním statkem převzít jej do svého vlastnictví, resp. že jako jeho držitel měl právo osobního užívání vzniklé podle dosavadních předpisů, které se podle § 872 odst. 1 obč. zák. změnilo na vlastnictví fyzické osoby, a že oprávněný nemohl od svého předchůdce převzít cesí pouze práva k pozemku, ale že převzal i povinnosti vůči povinnému. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání státního statku bylo neoprávněné a že nemůže zavazovat „legálního správce“, a s odkazem na § 17 odst. 3 a § 22 zákona o půdě namítá, že „cesí byla postoupena i uzavřená dohoda z roku 1990 o převodu práv a závazků k pozemku na povinného“, k níž se oprávněný dopisem ze dne 17. 11. 1993 „vyjádřil kladně“, a že nedostal-li „výpověď k užívání pozemku plynoucí z dohody se státním statkem z roku 1990“, jeho užívací právo věc držet trvalo. Z toho dovozuje, že „oprávněný má vůči povinnému závazek po svém předchůdci, a to nejenom k plnění smlouvy z roku 1990 ohledně přechodu práva k pozemku, ale i „závazek ohledně nedůvodného obohacení na úkor povinného“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání konstatoval,