20 Cdo 1908/2024 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1908/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2024 Spisová značka:20 Cdo 1908/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.1908.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1908/2024-136 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobců a) P. O., a b) B. O., obou zastoupených Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 370 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 146 785 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 134/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. ledna 2024, č. j. 18 Co 244/2023-116, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jana Vargy. Odůvodnění: 1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 18 Co 244/2023-116, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 13. 4. 2023, č. j. 5 C 134/2022-69, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 370 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 370 000 Kč od 10. 6. 2017 do zaplacení a částku 146 785 Kč (výrokem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem II); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně „včetně důkazních prostředků, o něž se opírají“: Žalobci jsou podle rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 C 310/2017-82 (dále „exekuční titul“), věřiteli L. B. (narozeného XY - dále rovněž „povinný“) s pohledávkou ve výši 370 000 Kč spolu se „zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2017 do zaplacení“ a náhradou nákladů řízení ve výši 146 785 Kč. Povinný měl být podle tvrzení žalobců zároveň věřitelem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení, „neboť žalovanému bylo plněno na neexistující závazek dle smlouvy o úvěru uzavřené mezi povinným jako úvěrovaným a žalovaným jako úvěrujícím dne 12. 7. 2016“. Závazek ve výši 2 000 000 Kč spočívající ve vrácení úvěru nevznikl, „protože žalovaný ve prospěch L. B. ničeho neposkytl“. V exekučním řízení oprávněné s Autoleasing, a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4 - Krči, Budějovická 1912/64b, identifikační číslo osoby 27089444 - dále „Autoleasing“), proti povinnému vedeném pod sp. zn. 203 EX 41581/18 u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále rovněž „exekutor“), došlo dne 15. 5. 2019 k vydražení nemovitého majetku ve vlastnictví povinného a z výtěžku této dražby inkasoval žalovaný coby zástavní věřitel částku 1 663 078 Kč, byla-li příslušná zástavní smlouva uzavřena dne 10. 10. 2016, podle názoru žalobců „k zajištění neexistující pohledávky žalovaného“. Žalobci se nyní z pozice oprávněných v exekučním řízení proti povinnému (vedeném soudním exekutorem Mgr. Janem Svobodou, Exekutorský úřad v Olomouci, pod sp. zn. 164 Ex 4342/18) domáhají svých pohledávek vůči žalovanému jakožto poddlužníku ve smyslu § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 3/ Odvolací soud připomněl, že tzv. úkojné právo má svůj procesní základ; jeho smyslem je, že poskytuje oprávněnému legitimaci k tomu, aby se za účelem uspokojení vymáhané pohledávky domohl na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky, neplnil-li mu poddlužník dobrovolně. Povinnost má poddlužník tehdy, jestliže k okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí by byl povinen plnit dlužníku bez ohledu na případnou nesplatnost pohledávky povinného či vznik této pohledávky v budoucnu. Naopak, oprávněný plnění z tzv. úkojného práva nedosáhne, pokud pohledávku vůči povinnému poddlužník neměl (nebyla „existentní“) nebo pokud do té doby pohledávka zanikla. Odvolací soud v uváděné souvislosti aproboval závěr soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování dovodil, že mezi žalovaným a povinným byla platně uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalovaný plnil, a pro zajištění tohoto úvěru byla uzavřena platná zástavní smlouva s prohlášením povinného coby dlužníka a zástavce, že mu žalovaný poskytl částku 2 000 000 Kč. V exekučním řízení oprávněné Autoleasing proti povinnému provedené prodejem nemovitých věcí povinného v elektronické dražbě se žalobci se svou pohledávkou nepřihlásili, žalovaný naopak ano a byl se svou přihlášenou pohledávkou 2 482 968 Kč v rozvrhovém řízení uspokojen do výše 1 663 078 Kč (k tomu viz usnesení exekutora ze dne 5. 8. 2019, č. j. 203 Ex 41581/18-93), aniž proti tomu účastníci a věřitelé vznesli jakékoli námitky. Žalovaný před soudy prokázal, že jeho pohledávka proti povinnému nebyla fiktivní, a plnění na tuto pohledávku z výtěžku dražby tudíž nemohlo být bezdůvodným obohacením. 4/ Odvolací soud doplnil, že v případě rozvrhového usnesení lze sice zpochybnit výplatu částky z pravomocného rozhodnutí soudu (exekutora) žalobou z tzv. lepšího práva, ta by ovšem svědčila oprávněné Autoleasing nebo dalším věřitelům, nikoli povinnému, kterému v exekučním řízení „vedeném Mgr. Jíchou žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohl vzniknout“. Krom uvedeného žalovaný prokázal čerpání úvěru ve prospěch povinného, k čemuž odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že „úvěr nemusí být čerpán vždy na účet úvěrovaného“ a že „částka 2 000 000 Kč byla úvěrovým rámcem, který nevylučoval čerpání úvěru v nižší výši“, přičemž pohledávku z úvěrové smlouvy lze zástavním právem zajistit i po čerpání úvěru. 5/ Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku „dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou“, a to otázku „vztahu poddlužnické žaloby žalobců, kterou se po dlužníku svého dlužníka (žalovaném), domáhali zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči dlužníku, a možné účasti žalobců v jiném exekučním řízení vůči stejnému dlužníku, v jehož rámci bylo žalovanému plněno na domnělou (dle žalobců předstíranou) pohledávku“. 6/ Podle dovolateli kritizovaného závěru soudů obou stupňů se žalobci mohli přihlásit do elektronické dražby na majetek dlužníka, to neučinili a tato skutečnost „zakládá důvod jejich poddlužnické žalobě nevyhovět“, stojí-li žalobní nárok na tvrzení, že „pohledávka žalovaného za dlužníkem zajištěná zástavním právem byla v exekučním řízení předstíraná, směřující jen k tomu, aby došlo k vyvedení dané částky z exekucí postiženého majetku dlužníka žalobců“. Dovolatelé oproti uvedenému zdůraznili, že účast v exekuční dražbě „je fakultativním postupem“; teprve podáním přihlášky ve smyslu § 336f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), by dovolatelé ztratili právo podat poddlužnickou žalobu, jestliže „by nenamítli pravost a výši pohledávky žalovaného za dlužníkem ani nepodali odporovou žalobu dle § 267a o. s. ř.“. 7/ Jestliže soudy obou stupňů odmítly argumentaci žalobců, že nikoli každé peněžité plnění v době po uzavření úvěrové smlouvy „mezi osobami jinak mezi sebou rovněž obchodujícími“ lze bez dalšího označit jako plnění z úvěrové smlouvy, pak „rozhodly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu“. Ve sporu o zaplacení dluhu z úvěru totiž věřitele tíží povinnost (důkazní břemeno) tvrdit, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o úvěru, že podle této smlouvy poskytl dlužníku peněžní prostředky a že dlužník řádně a včas nezaplatil. V posuzované věci žalovaný přihlásil do exekuce vedené pod sp. zn. 203 EX 41581/18 částku neodpovídající pohledávce z úvěrové smlouvy, takže „žalovaný si s dlužníkem mohli plnit i z jiných právních titulů či bez nich“. 8/ Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 13. 6. 2024 tak, že důvody žalobců jsou nelogické, neboť vykonatelnou pohledávku lze uplatnit pouze v exekuci či v řízení o výkon rozhodnutí. Jestliže dovolatelé svou pohledávku exekučně vymáhali, měli se coby věřitelé přihlásit do dražby majetku dlužníka a popírat jiné pohledávky, tedy i včetně p