20 Cdo 2081/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2081/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2020 Spisová značka:20 Cdo 2081/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2081.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zástavní právo Exekuce Dotčené předpisy:§ 73a o. s. ř. § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2081/2020-224 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, identifikační číslo osoby 26444437, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta č. 205, proti povinné FORTIS Bohemia, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Čerčanská č. 633/20, identifikační číslo osoby 48592161, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 14, Davidovičova č. 1675/4, pro zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 1119/2019, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2020, č. j. 14 Co 58/2020-171, takto: Dovolání povinné se zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 14 Co 58/2020-171, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 64 EXE 1119/2019-135, tak že exekuce vedená podle exekučního příkazu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 189 EX 649/19-16, zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinné, se nezastavuje. Odvolací soud zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný notářský zápis JUDr. Romana Hochmana ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. NZ 226/2016, N 249/2016, na jehož základě byla ve prospěch oprávněné nařízena exekuce zřízením exekutorského zástavního práva, které bylo zřízeno exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. et Mgr. Jiřího Leskovjana, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 17. 5. 2019, č. j. 189 EX 649/19-16, na nemovitostech povinné, a to pozemků parc. č. 295, zahrada, parc. č. 296, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. 36, Radotín, garáž, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, v katastru nemovitostí pro obec Praha, k. ú. Radotín, na LV č. 329, s tím, že pro pořadí exekutorského zástavního práva je rozhodující den 1. 4. 2019, že dne 5. 4. 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení povinné, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 5111/2019 a že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. MSPH 91 INS 5111/2019-A-58, byl zjištěn úpadek povinné a na její majetek byl prohlášen konkurz. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 16/2011, který řešil otázku možnosti zřízení soudcovského (exekutorského) zástavního práva v konkurenci § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, dovodil, že soudní exekutor může i po zahájení insolvenčního řízení proti povinné vydat exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva, proto v projednávané věci není dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť vydání exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva zahájené insolvenční řízení nebránilo. 1. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda zřízením exekutorského zástavního práva podle § 73a odst. 10 exekučního řádu dochází k provedení exekuce ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Dovozuje, že exekuce zřízením exekutorského zástavního práva je provedena právní mocí exekučního příkazu, avšak v projednávané věci byl exekuční příkaz vydán a nabyl právní moci až po zahájení insolvenčního řízení proti povinné, proto byl exekuční příkaz vydán v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Odvolací soud se však touto námitkou povinné nezabýval a pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 16/2011, avšak pominul, že toto rozhodnutí se zabývalo otázkou možnosti zřízení soudcovského zástavního práva a nikoliv exekutorského zástavního práva, které bylo zřízeno v projednávané věci. Odvolací soud rovněž pominul, že zákonná úprava umožňuje nařízení, avšak nikoliv provedení exekuce vedené na majetek dlužníka. Pověření k provedení exekuce tedy v projednávané věci mohlo být exekučním soudem vydáno, nicméně soudní exekutor nemohl po datu 5. 4. 2019, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, exekuci fakticky provádět a tedy po tomto datu vydaný exekuční příkaz nemohl nabýt právní moci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soud změnil tak, že se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně. 3. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že „nesprávné jsou úvahy povinného o údajné neexistenci zajištěné pohledávky v důsledku tvrzené neplatnosti úvěrové smlouvy.“ Přitom odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2020, č. j. 4VSPH 1722/2019-A-90. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění na základě exekutorského zástavního práva vzniklého po zahájení insolvenčního řízení, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není důvodné 5. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, dále též jen „ins. zák.“, platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení.1. 2. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. 3. Podle ustanovení § 248 odst. 2 ins. zák. nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce. 4. K otázce možnosti dosáhnout v insolvenčním řízení uspokojení pohledávky věřitele ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (ve vztahu k soudcovskému zástavnímu právu) již v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnu