20 Cdo 2131/98 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2131/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. J., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 2/ S. l. l. K. S., s.p., a 3/ Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o určení právní skutečnosti resp. právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 17/94, o dovolání prvního a třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113, takto : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou, již kvalifikovala jakožto "určovací podle § 80 o.s.ř." resp. "podle obdoby § 80 písm. a/ a c/ o.s.ř.", domáhala určení, že Ř. n. r., za jehož právního nástupce se pokládá (dále jen Ř.), nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani pod ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobu odůvodnila jednak tvrzením, že k označení Ř. za "zrádce a nepřítele republiky" v rozhodnutí bývalého Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitury v O., ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (ze dne 9.3.1946), "došlo neprávem", neboť Ř. sám byl obětí nacistické perzekuce, v jejímž důsledku byl německými úřady zrušen a jeho majetek zabaven, jednak tím, že toto rozhodnutí je procesně "zmatečné a nicotné", Ř. nikdy nebylo doručeno a nenabylo právní moci (podobné podle žalobkyně platí i o navazujících vyhláškách /konfiskačních aktech/ Okresního národního výboru v O. ze dne 22.3.1946 a Okresní správní komise v B. ze dne 1.4.1946, o odvoláních proti kterým nebylo dosud rozhodnuto). Že neexistovalo "pravoplatné rozhodnutí o tom, že zemědělský majetek Ř. podléhá konfiskaci", plyne i z rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948, byť ani ono se pravomocným nestalo. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27.7.1994, č.j. 22 C 17/94 - 21, řízení zastavil, když dospěl k závěru, že k rozhodování podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. jsou povolány orgány správní, a proto "je nepochybné", že k projednání dané věci není dána pravomoc soudu. Nedostatek soudní pravomoci představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno. Usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.11.1994, č.j. 13 Co 547/94 - 31; přisvědčil žalobkyni, že se nedomáhá určení pozitivních skutečností podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. (o nichž jsou vskutku oprávněny rozhodovat jiné orgány než soudy), ale že žádá o určení "skutečnosti", že o nich nebylo pravomocně rozhodnuto, a právo na takové rozhodnutí, jež je "občanskoprávním vztahem s majetkovým důsledkem", žalobkyni podle jeho názoru upřít nelze. Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění a závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948 a odkazuje na to, že je vázán právním názorem, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí, usnesením ze dne 20.1.1997, č.j. 22 C 17/94 - 65, žalobě vyhověl. V řízení o odvoláních prvního a třetího žalovaného odvolací soud připustil rozšíření žalobního návrhu o (další) určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Ř. n. r., nyní Česká provincie Ř. b. d. P. M. J., je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., a o žalobě rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrhu na toto (nově uplatněné) určení vyhověl, a výrok, o kterém rozhodl soud prvního stupně, zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství ČR. Co do určení, že Ř. nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 2 (podle odvolacího soudu "správně § 3 odst. 1") dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., se odvolací soud distancoval od svého předchozího (zrušujícího) rozhodnutí a přisvědčil naopak rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně předtím. Toto určení totiž vyžaduje, uvedl odvolací soud, aby bylo posuzováno, zda Ř. splňoval či nikoli podmínky, pro něž by měl být podle příslušných dekretů majetkově postižen (jeho majetek konfiskován), a o tom nebyly povolány rozhodovat soudy, ale správní orgány podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. resp. podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - soudní pravomoci - je tudíž namístě postup podle § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. Vada dosavadního řízení, jež spočívala v tom, že soud prvního stupně odůvodnil závěr, že o okolnostech rozhodných z hlediska konfiskace majetku Ř. nebylo pravomocně rozhodnuto, ale rozhodl o (jiném) určení, že tyto okolnosti dány nebyly, byla podle odvolacího soudu odstraněna rozšířením žaloby, jež připustil, nepokládaje je (za těchto okolností) za rozporné se zásadami dvouinstančnosti občanskoprávního řízení. Žalobě v této části, postihující její změnu, pak vyhověl z důvodů, o které se v původním rozsudku opíral již soud prvního stupně, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948. Naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) na určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., shledal odvolací soud v tom, že "po několik let trvajícím soudním sporu bude dána odpověď alespoň na dílčí otázku, která může mít význam pro další správní řízení, jímž bude dokončeno původní a neskončené řízení dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.". O návrzích prvního a třetího žalovaného, aby připustil dovolání, odvolací soud ve výroku nerozhodl a v odůvodnění rozsudku se nezmínil, zřejmě maje za to, že nevydal rozhodnutí potvrzující. Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání první a třetí žalovaný, oba s výslovným sdělením, že rozsudek napadají "v plném rozsahu". První žalovaný namítl, že odvolací soud rozhodl ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména co do existence naléhavého právního zájmu na určení, jehož se žalobkyně domáhá. V žádném právním předpisu totiž nemá oporu představa, že bylo-li by deklarováno, že Řád nebyl subjektem, na který se vztahovaly dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., mohl by "dostat zpět" majetek, který mu byl konfiskován; kdyby konfiskován nebyl, přešel by podle dovolatele na stát znárodněním nebo jako majetek zaniklého náboženského řádu, a nezrušenými správními akty, o nichž platí presumpce správnosti, byl převeden na jiné subjekty. Nadto, majetek byl Řádu odejmut tehdejšími německými orgány, a není známo, že by se později domáhal restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.; je tudíž pochybné, vyplývá z dovolání, zda ve skutečnosti existoval majetek, který bylo možné konfiskovat. Podobně zde není ani oprávněného subjektu, neboť Řád zanikl, žalobkyně, jež vznikla až na základě § 4 odst. 3 zákona č. 308/1991 Sb., k původnímu vlastníku nemá "žádný majetkový vztah", a zákon č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., s jejím "majetkovým zajištěním" nepočítá (majetek, o který žalobkyni jde, v tomto zákoně vyjmenován není). Konečně skutečnost, že o podaných odvoláních proti správním rozhodnutím (konfiskačním vyhláškám) nebylo rozhodnuto, byla nesporná, a proto, míní dovolatel, požadovat, aby tato skutečnost byla určena soudním výrokem, bylo nepřípadné a zbytečné. Shodně třetí žalovaný zastává názor, že věc nepatří do pravomoci soudu, a odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, včetně posouzení otázky naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c/ o.s.ř. V důvodech se v podstatě shoduje s dovoláním žalovaného prvního. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zčásti tam uvedené argumenty kvalifikovala jako nesprávné, zčásti se podle jejího názoru netýkají posuzované věci, a proto navrhla, aby dovolání byla zamítnuta. Dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. - připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není pohyb, že dovolání je přípustné proti zrušujícímu výroku (jenž má ve shodně s ustanoveními § 152 odst. 1 a § 167 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení), jelikož tak stanoví § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání podat proti usnesení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, a o takový výrok v dané věci jde. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (stejně jako podle § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.) však vystihuje pouze její objektivní stránku, která se zásadně (s určitou výjimkou ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétn