20 Cdo 2240/2021 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2240/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2021 Spisová značka:20 Cdo 2240/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2240.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.07.2015 § 42 odst. 4 předpisu č. 120/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 3. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 804/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2240/2021-183 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. F., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti povinným 1) M. L., narozenému XY, bytem v XY, a 2) J. L., narozenému XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného 1) M. L., narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 643/39, pro 431 834,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 23 EXE 101/2020, o dovolání manželky povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. 18 Co 150/2020-114, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) na návrh manželky povinného 1) usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 23 EXE 101/2020-55, odložil provedení exekuce v rozsahu postižené pohledávky z (ve výroku specifikovaných) bankovních účtů manželky povinného 1) do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu manželky povinného 1) na zastavení exekuce (výrok I.), zároveň exekuci částečně (co do postižení pohledávky z těchto účtů) zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). 2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v exekuci je vymáhána pohledávka 431 834,04 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. Rsp 52/18 (dále „exekuční titul“); vedením exekuce byl soudem pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal, Exekutorský úřad Nymburk (dále „exekutor“). Manželství povinného 1) a M. L. bylo uzavřeno dne 17. 4. 2004 a doposud trvá. Vznikl-li exekvovaný závazek 10. 3. 2011, tj. za trvání zmíněného manželství, zkoumal soud prvního stupně v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), zda se jedná o závazek spadající do společného jmění manželů (dále „SJM“) či o závazek výlučný. Dovodil z povahy závazku vzniklého ze směnečného rukojemství, že vymáhán je výlučný závazek, u něhož není nutné zjišťovat, zda s ním manželka povinného 1) vyslovila souhlas či zda jeho hodnota převyšuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Za tohoto stavu byly bankovní účty manželky povinného 1) postiženy „neoprávněně“ s následkem v podobě zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 3/ Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 18 Co 150/2020-114, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy manželky povinného na odklad provedení exekuce a na částečné zastavení exekuce zamítl. Vzal za rozhodné, že vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství povinného 1) a M. L. a že se manželka povinného 1) domáhá zastavení exekuce za procesní úpravy účinné od 1. 7. 2015. Podle aktuální úpravy § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále „ex. řád“), která dopadá i na posuzovanou exekuci, lze pro dluh náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“) nebo pro dluh povinného vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu. Exekutor tedy postupoval správně, postihl-li exekučním příkazem též účet manželky povinného 1). Do vedení exekuce tímto způsobem však dopadají „výjimky ze zákonného zákazu nakládání vloženými prostředky na účet dle § 303 o. s. ř. vymezené v § 304b o. s. ř. Manželce povinného 1) by byl zachován nárok na výplatu jedné poloviny k datu doručení exekučního příkazu bance na účtu uložených finančních prostředků, pokud by částka převyšovala dvojnásobek životního minima. Za této situace je obrana manželky povinného 1), která netvrdila, že by finanční prostředky na exekučně postižených účtech byly v jejím výlučném vlastnictví, zcela irelevantní. 4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného 1) dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že „nesprávnost napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Řešenou otázkou je „uspokojení výlučného závazku jednoho z manželů postižením pohledávky z účtu druhého z manželů“. Dovolatelka v podrobnostech odkázala na rozpor předestřené otázky s rozhodnutím Nejvyššího soudu SR ze dne 18. května 1973, sp. zn. 1 Cz 43/73, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 398/2005, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 2088/2017, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, z nichž vycházel při svém rozhodování soud prvního stupně. Z citované judikatury sumarizovala závěr, že výlučný závazek povinného manžela nemůže být předmětem SJM, a proto SJM nemůže sloužit k jeho uspokojení. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného usnesení odvolacího soudu, který sice přisvědčil skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, jakož i právnímu závěru ohledně vymáhání výlučného závazku povinného 1), „zároveň však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v neprospěch dovolatelky a bez dalšího uzavřel, že i přes výše uvedené lze exekučně postihnout bankovní účty dovolatelky“. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012) i s rozhodovací praxí Ústavního soudu (jeho nálezem ze dne 6. března 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil výrokem o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, primárně aby odložil „vykonatelnost napadeného rozhodnutí“ pro dovolatelce hrozící závažnou újmu nevratným zásahem do jejích majetkových práv. 5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manželky povinného 1) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka se míjí i s důvodem dovolání (§ 241 odst. 1 a 3 o. s. ř.). 6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, n