20 Cdo 2245/99 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2245/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně M. s. V. K. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. s. Ch., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 251/93-63, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1999, č.j. 10 Co 280/97-95, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. května 1999, č.j. 10 Co 280/97-95, změnil - i když to nevyjádřil výrokem - v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. ledna 1997, č.j. 14 C 251/93-63, tak, že žalobkyni určil vlastnicí "nemovitosti čp. 26 v obci Ch. (postavené na stavební parcele č. 44 kat. území K. P.), okres D.", a žalovanému uložil nemovitost vyklidit; o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování "odborným stanoviskem" vypracovaným dne 3. dubna 1998 JUDr. V. Č., vyšel z toho, že hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. prosince 1968 nabylo předmětnou nemovitost (spolu s právem trvalého užívání pozemku parc. č. 44 v katastrálním území K. P.) M. s. Ch. Ke dni 31. prosince 1983 M. s. Ch. a K. L. - v rámci tehdejšího integračního procesu - bez likvidace zanikla za účelem vytvoření nového subjektu - M. s. K. L. (dnes - po transformaci ve smyslu § 44c zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákon č. 23/1962 Sb."/ - žalobkyně); majetek obou zaniklých sdružení - tedy i sporná nemovitost - přešel na nový subjekt. Okolnost, že dne 22. června 1992 (registrací stanov ministerstvem vnitra) vznikla vyčleněním (srov. § 44e odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb.) M. s. H., nyní M. s. Ch. (žalovaný), na závěru o vlastnictví nemovitosti žalobkyně nemá vliv, neboť protokol o vyčlenění ze dne 26. června 1992 neobsahuje údaje "o tom, že by ohledně vyčlenění majetku, práv a povinností došlo mezi členy k dohodě", kterou předpokládá ustanovení § 44e odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb. Kupní smlouva ze dne 21. prosince 1992, jíž Okresní úřad v D. prodal sporný objekt žalovanému, ke změně vlastníka podle odvolacího soudu vést nemohla (vlastnictví totiž nelze nabýt od nevlastníka). Rozsudek odvolacího soudu napadlo žalované sdružení (zastoupeno advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opřelo o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.s.ř."), a jímž odkázalo na všechny v úvahu přicházející dovolací důvody, vyjmenované v ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. V tom, že žalobkyně v žalobě označila sebe a žalované názvy, pod nimiž tehdy neexistovaly ("M. s. K. L." a "M. s. H."), spatřuje dovolatel vadu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., tj. absenci způsobilosti být účastníky řízení (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Argumentem, že odvolací soud "opřel své rozhodnutí s odkazem na ust. § 128 o.s.ř. o expertizu vypracovanou V. Č.", uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.; v tomto směru kritizuje postup odvolacího soudu, který provedl důkaz stanoviskem, v němž soukromá osoba hodnotila v řízení provedené důkazy a vyslovila právní názory, které soud vedly k odklonu od právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení ze dne 2. ledna 1995, č.j. 10 Co 396/94-42. Jestliže podle dovolatele skutková zjištění, jež odvolací soud čerpal z odborného stanoviska, nemají oporu v provedeném dokazování a způsobily nesprávné právní posouzení věci, jsou dány i dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., neboť žalobkyni nesvědčí "žádný ze zákonných důvodů" vlastnictví. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. května 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ke dni 31. prosince 2000. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není však důvodné. Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Protože zmatečnostní vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. a/, c/ až g/ o.s.ř. ani jiné vady - vyjma kritiky přístupu odvolacího soudu k obsahu odborného stanoviska JUDr. Ing. Vladimíra Čechury - dovolatel netvrdil a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je z pohledu dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. rozhodující posouzení, zda řízení trpí zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a vadou, jež je uplatněna v dovolání. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. spojuje zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o.s.ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu). Způsobilost mít práva a povinnosti pak mají - ve shodě s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") - i právnické osoby, jimiž jsou také sdružení vzniklá na základě zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 83/1990 Sb." (srov. § 2 odst. 3 větu první cit. zákona), popřípadě vzniklá transformací dosavadních organizací podle ustanovení § 19 odst. 1, 2 cit. zákona, nebo podle zvláštních předpisů (srov. § 44c zákona č. 23/1962 Sb.). Okolnost, že M. s. V. K. L. a M. s. Ch. jsou sdruženími vzniklými zákony předvídanými způsoby (§ 19 odst. 2 obč. zák., § 6 odst. 1, § 44c odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.), dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje; namítá však, že v žalobě ze dne 26. ledna 1993 byly oba subjekty označeny nesprávně, tedy jako M. s. K. L. a M. s. H., a odtud pak dovozuje, že - pod těmito názvy - neexistovaly (neměly právní subjektivitu). Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že nedostatek podmínky řízení (zde způsobilosti být účastníkem řízení) a vada podání (žaloby) jsou navzájem nezaměnitelnými procesními instituty, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1998, pod číslem 17, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura 6/1997, pod číslem 47). K podmínkám, za nichž může jednat ve věci (tzv. podmínkám řízení), přihlíží soud ve smyslu ustanovení § 103 o.s.ř. kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení bez dalšího zastaví (§ 104 odst. 1 o.s.ř.); neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá i skutečnost, že v žalobě je uveden jako účastník ten, kdo v okamžiku zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení neměl (§ 19 o.s.ř.). Naopak úvaha o vadě žaloby se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon vyhovuje náležitostem předepsaným v ustanoveních § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř. Nesprávnost nebo neúplnost žaloby, včetně nesprávnosti nebo neúplnosti označení účastníka, je pak důvodem postupu podle § 43 o.s.ř. (neprovede-li její opravu či doplnění v průběhu řízení sám žalobce). Označení účastníků řízení je nesprávné typicky tehdy, jestliže některý z jej identifikujících znaků je použit vadně (zkomoleně, s písařskou chybou, vynecháním či záměnou slova ve víceslovném názvu apod.), a je neúplné, jestliže některý z těchto znaků v žalobě chybí. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že žaloba obsahovala nesprávné údaje týkající se názvů účastníků řízení; přehlédl však, že žalobkyně - bez ingerence soudu ve smyslu § 43 odst. 1 o.s.ř. - do protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 7. února 1994 nesprávné podání (žalobu) opravila tak, že - v souladu s údaji evidence sdružení - sama sebe označila za M. s. V. K. L. a název žalovaného opravila rovněž do správné podoby (M. s. Ch.). Zjevná neopodstatněnost uplatněné námitky zmatečnosti podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. vyplývá ostatně i z obsahu spisu, jeho