20 Cdo 2367/2021

Soudní exekutor Mgr. Pavel Preus, Exekutorský úřad Praha 8, usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 204 EX 9936/19-2761, udělil příklep vydražiteli J. O., narozenému dne XY, bytem v XY – dále též jen „vydražitel“, na vydražený pozemek ve společném jmění povinného a jeho manželky parc. č. XY, o výměře 808 m2, ostatní plocha, zapsaný na LV č. XY pro obec XY, kat. území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětná nemovitost“), za nejvyšší podání 288 500 Kč (výrok I); výrokem II stanovil vydražiteli lhůtu 15 dnů od právní moci usnesení k zaplacení nejvyššího podání, přičemž na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota ve výši 5 000 Kč; výrokem III uložil soudní exekutor povinnému a jeho manželce vyklidit předmětnou nemovitost nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později; a výrokem IV poskytl poučení o předpokladech nabytí nemovitosti tzv. předražkem.

Krajský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 20 Co 123/2021, usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud posoudil usnesení soudního exekutora z hlediska splnění všech zákonem stanovených předpokladů pro udělení příklepu a dospěl k závěru, že postupu soudního exekutora předcházejícímu udělení příklepu nelze nic vytknout. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019, a Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 172/20, dovodil, že v dané věci nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání. Spolu s žádostí o odročení dražby předložil povinný soudnímu exekutorovi vylučovací žalobu podanou žalobkyní I. C., narozenou dne XY, bydlící na stejné adrese jako povinný (tedy zřejmě jeho dcerou), která v ní bez jakéhokoli skutkového podkladu vyjadřuje své přesvědčení, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti s tím, že ji nabyla od povinného a jeho manželky a že toto tvrzení hodlá prokázat svou účastnickou výpovědí a svědeckou výpovědí povinných. Povinný a jeho manželka jsou podle zápisu v katastru nemovitostí společnými vlastníky předmětné nemovité věci a jejich vlastnictví nelze zpochybnit tvrzením žalobkyně o „přesvědčení“ o jejím výlučném vlastnictví předmětné nemovitosti, kterou od povinného a jeho manželky (zřejmě svých rodičů) nespecifikovaným způsobem nabyla, když k nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti převodem by mohlo dojít pouze na základě zápisu v katastru nemovitostí, k čemuž prokazatelně nedošlo. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudního exekutora, který předpoklady k odročení dražebního jednání (k žádosti povinného) neshledal. Výsledek řízení o vylučovací žalobě by nemohl průběh exekuce prodejem nemovitých věcí ovlivnit, neboť ze strany žalobkyně jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva směřující ke zmaření nařízené dražby nemovité věci, která je ve vlastnictví osob žalobkyni blízkých (povinného a jeho manželky).

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že dražba v projednávané věci vůbec neměla proběhnout, protože podle ustanovení § 336i odst. 1 občanského soudního řádu podaná žaloba na vyloučení nemovité věci způsobuje nemožnost realizace nařízené dražby. Jestliže tedy v době před zahájením dražebního jednání má soudní exekutor za prokázané, že bylo řádně uplatněné právo vylučující provedení dražby (když povinný předložil opis podané žaloby s dokladem o doručení soudu), je povinen bez dalšího dražební jednání odročit až do doby pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě. Soudní exekutor však i přes tuto skutečnost dražbu provedl, pročež je nutno ji považovat za nezákonnou. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na správném posouzení a vyhodnocení skutkového i právního stavu věci. Podle ustáleného výkladu ustanovení § 336i odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soudní exekutor nemusí dražební jednání odročovat tehdy, pokud z podané vylučovací žaloby plyne, že je zjevně nedůvodná, resp. že je zjevně bezúspěšná, představuje zneužití žalobního práva a jejím jediným účelem je oddálit dražbu nemovité věci. Oprávněná navrhla, aby bylo dovolání povinného jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019, uzavřel, že soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, a z tohoto důvodu nepostupovat doslovně podle ustanovení § 336i o. s. ř., a dražební jednání neodročovat, a to ať v rovině obecné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11) či konkrétněji ve vztahu k exekuci věcí movitých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Ze striktní dikce ustanovení § 336i o. s. ř. totiž nelze pro všechny případy dovozovat, že podání vylučovací žaloby je už samo o sobě způsobilé – automaticky a bez dalšího – přivodit odročení dražebního jednání, nýbrž musí jít právě o takovou žalobu, s níž se pojí alespoň minimální předpoklad úspěchu; naopak o zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobu, která z postupu předvídaného ustanovením § 336i o. s. ř. představuje ospravedlnitelné vybočení, půjde například tehdy, bude-li podána někým, kdo k jejímu podání není objektivně věcně legitimován (typicky přímo povinný), anebo tehdy, je-li tvrzen důvod, který objektivně, na prvý pohled, vést k vyloučení majetku z exekuce nemůže (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11), anebo v případě, že žádný důvod takového vyloučení věci v žalobě uveden vůbec není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3969/2017).

Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 172/20, v němž uvedl, že praxe dovodila, že ustanovení § 336i o. s. ř. nelze použít v případě zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby, neboť je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení jednání jen nedůvodný průtah v provedení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud se ztotožňuje s komentářovou literaturou, že opačný výklad není možný, neboť by ve svém důsledku znamenal, že dražební jednání by se nemuselo uskutečnit nikdy (viz MÁDR, J. in JIRSA, J. a kol: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář; Praha, Wolters Kluwer, 2013; citováno dle informačního systému ASPI, § 336i).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval zákonností nařízení provedené dražby a poté zkoumal důvodnost podané vylučovací žaloby (srov. zejména bod 24. – 27. odůvodnění napadeného usnesení). Zjistil, že vylučovací žaloba byla podána I. C., narozenou dne XY, bydlící na stejné adrese, tedy osobou blízkou povinnému a jeho manželce (zřejmě jejich dcerou), že žalobkyně v žalobě bez jakéhokoli skutkového podkladu vyjadřuje své přesvědčení o tom, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti s tím, že ji nabyla od povinného a jeho manželky a že toto tvrzení hodlá prokázat svou účastnickou výpovědí a svědeckou výpovědí povinných. Povinný a manželka povinného jsou podle zápisu v katastru nemovitostí společnými vlastníky předmětné nemovitosti na základě nabývacího titulu (kupní smlouvy) a jejich vlastnictví nelze zpochybnit tvrzením ve vylučovací žalobě o „přesvědčení“ žalobkyně o tom, že je výlučnou vlastnicí těchto nemovitých věcí. Odvolací soud uzavřel, že jde ze strany žalobkyně o zjevně bezúspěšné uplatnění práva směřující ve skutečnosti ke zmaření nařízení dražby nemovitých věcí, přičemž toto odůvodnění dovolací soud pokládá za dostatečné.

Vzhledem k tomu, že závěry uvedené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu jsou v napadeném rozhodnutí popsány a odpovídají ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).