20 Cdo 2369/2021

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 20 Co 124/2021, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, ze dne 6. 4. 2021, č. j. 204 EX 9936/19-2793, kterým byl udělen příklep vydražitelce STET s.r.o. se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí č. 219, identifikační číslo osoby 25169181 – dále jen „vydražitelka“ na spoluvlastnický podíl povinného ve výši id. ½ na nemovitých věcech specifikovaných ve výroku I. tohoto usnesení (výrok I.), a kterým byla k zaplacení nejvyššího podání vydražitelce stanovena lhůta 15 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení, přičemž na nejvyšší podání se započítává vydražitelkou složená jistota 1 000 Kč (výrok II.). Soudní exekutor dále uložil povinnému, aby vydražené nemovité věcí vyklidil nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později (výrok III.), a poučil účastníky a další osoby, že mají možnost do 15 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení písemně navrhnout, že vydražené nemovité věci chtějí nabýt alespoň za částku o čtvrtinu vyšší, než bylo nejvyšší podání (předražek), tj. za částku 38 750 Kč (výrok IV.). Odvolací soud z úřední povinnosti posoudil usnesení soudního exekutora z hlediska splnění všech zákonem stanovených předpokladů pro udělení příklepu a dospěl k závěru, že postupu soudního exekutora předcházejícímu udělení příklepu nelze nic vytknout. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019, a Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 172/20, uvedl, že v dané věci nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání. Povinný k žádosti o odročení dražby nepřipojil vylučovací žalobu, jíž se dovolával a to ani poté, co mu bylo soudním exekutorem sděleno, že k žádosti nebyla vylučovací žaloba připojena a že dražební jednání nebude odročeno. Pokud povinný dodatečně (k odvolání proti usnesení o udělení příklepu) doložil podání vylučovací žaloby, tato skutečnosti již nebyla způsobilá zpochybnit zákonnost dražby a udělení příklepu. I kdyby však byla vylučovací žaloba povinným předložena před konáním dražby, nebyla by s ohledem na její obsah způsobilá provedení dražby zabránit, neboť M. B. (matka povinného) v ní bez jakéhokoli skutkového podkladu vyjadřuje své přesvědčení o tom, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí s tím, že toto tvrzení hodlá prokázat svou účastnickou výpovědí a svědeckou výpovědí povinných. Povinní v exekuci (B. B. a D. B.) jsou podle zápisu v katastru nemovitostí podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí a jejich vlastnictví nelze zpochybnit tvrzením žalobkyně o tom, že je přesvědčena o svém výlučném vlastnictví těchto nemovitých věcí. Odvolací soud zcela souhlasí s posouzením soudního exekutora, který předpoklady k odročení dražebního jednání (k žádosti povinného) neshledal. Výsledek řízení o vylučovací žalobě by nemohl průběh exekuce prodejem nemovitých věcí ovlivnit, neboť ze strany žalobkyně jde o zjevně bezúspěšné uplatnění práva směřující ke zmaření nařízené dražby nemovitých věcí, které jsou ve vlastnictví jejích synů.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dražba v uvedené věci vůbec neměla proběhnout, protože dle ustanovení § 336i odst. 1 o. s. ř. podaná žaloba na vyloučení nemovitých věcí způsobuje nemožnost realizace nařízené dražby. Ke skutečnosti podání vylučovací žaloby lze přihlédnout i z úřední povinnosti, přičemž v případě pochybností si soudní exekutor mohl dotazem na příslušné soudní oddělení ověřit, zda byla vylučovací žaloba podána a zda bylo řízení o ní již skončeno. Dražbu provedenou soudním exekutorem je nutno považovat za nezákonnou, stejně jako udělení příklepu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dle jejího názoru napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na správném posouzení a vyhodnocení skutkového i právního stavu věci. Dle ustáleného výkladu ustanovení § 336i odst. 1 o. s. ř. platí, že soudní exekutor nemusí dražební jednání odročovat tehdy, pokud z podané vylučovací žaloby plyne, že je zjevně nedůvodná, resp. že je zjevně bezúspěšná, představuje zneužití žalobního práva a jejím jediným účelem je oddálit dražbu nemovité věci. Navrhla, aby bylo dovolání povinného jako nedůvodné odmítnuto.

Vydražitelka ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s podaným dovoláním ztotožňuje a je přesvědčena, že soudní exekutor v dané věci nepostupoval správně. Předmětné nemovité věci dražila s přesvědčením, že je u nich shodný stav se stavem uvedeným v dražební vyhlášce vydané soudním exekutorem, avšak následně zjistila, že byla podána žaloba na vyloučení nemovitých věcí z exekuce. V průběhu realizované dražby tedy byla uvedena v omyl o skutečném stavu dražených nemovitých věcí, přičemž v případě, že by věděla o podané vylučovací žalobě, neměla by o tyto nemovité věci zájem. Shodně s povinným navrhla, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2740/2019, uzavřel, že soudní exekutor smí zhodnotit vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce jako zjevně bezúspěšnou, pakliže by její podání představovalo jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, a z tohoto důvodu nepostupovat doslovně podle ustanovení § 336i o. s. ř., a dražební jednání neodročovat, a to ať v rovině obecné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, uveřejněné pod číslem 49/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11) či konkrétněji ve vztahu k exekuci věcí movitých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Ze striktní dikce ustanovení § 336i o. s. ř. totiž nelze pro všechny případy dovozovat, že podání vylučovací žaloby je už samo o sobě způsobilé – automaticky a bez dalšího – přivodit odročení dražebního jednání, nýbrž musí jít právě o takovou žalobu, s níž se pojí alespoň minimální předpoklad úspěchu; naopak o zjevně neopodstatněnou vylučovací žalobu, která z postupu předvídaného ustanovením § 336i o. s. ř. představuje ospravedlnitelné vybočení, půjde například tehdy, bude-li podána někým, kdo k jejímu podání není objektivně věcně legitimován (typicky přímo povinný), anebo tehdy, je-li tvrzen důvod, který objektivně, na prvý pohled, vést k vyloučení majetku z exekuce nemůže (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. září 2011, sp. zn. III. ÚS 2127/11), anebo v případě, že žádný důvod takového vyloučení věci v žalobě uveden vůbec není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 3969/2017).

Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 172/20, v němž uvedl, že praxe dovodila, že ustanovení § 336i o. s. ř. nelze použít v případě zjevně neopodstatněné vylučovací žaloby, neboť je-li zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno, představovalo by odročení jednání jen nedůvodný průtah v provedení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud se ztotožňuje s komentářovou literaturou, že opačný výklad není možný, neboť by ve svém důsledku znamenal, že dražební jednání by se nemuselo uskutečnit nikdy (viz MÁDR, J. in JIRSA, J. a kol: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář; Praha, Wolters Kluwer, 2013; citováno dle informačního systému ASPI, § 336i).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval zákonností nařízení provedené dražby a poté zkoumal důvodnost podané vylučovací žaloby (srov. zejména bod 21. - 29 odůvodnění napadeného usnesení). Zjistil, že povinný k žádosti o odročení dražby nepřipojil vylučovací žalobu, jíž se dovolával a to ani poté, co byl na tuto skutečnost soudním exekutorem upozorněn. Až k odvolání přiložená vylučovací žaloba byla navíc podána matkou povinného, která v ní bez jakéhokoli skutkového podkladu vyjadřuje své přesvědčení o tom, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí, což hodlá prokázat svou účastnickou výpovědí a svědeckou výpovědí povinných. Povinní v exekuci (B. B. a D. B.) jsou podle zápisu v katastru nemovitostí podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí na základě nabývacích titulů (udělení příklepu a darovací smlouvy uzavřené mezi nimi) a jejich vlastnictví nelze zpochybnit tvrzením ve vylučovací žalobě o „přesvědčení“ žalobkyně o tom, že je výlučnou vlastnicí těchto nemovitých věcí. Odvolací soud uzavřel, že jde ze strany žalobkyně o zjevně bezúspěšné uplatnění práva směřující ve skutečnosti ke zmaření nařízení dražby nemovitých věcí, přičemž toto odůvodnění dovolací soud pokládá za dostatečné. Vzhledem k tomu, že tento právní závěr uvedený a řádně odůvodněný v odůvodnění usnesení odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).