20 Cdo 2512/2021

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 7 Co 212/2021-129, změnil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2020, č. j. 48 EXE 407/2020-92, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, tak, že se v části týkající se částky 1 080 Kč exekuce zastavuje. Ve zbývající části usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že exekuční titul (Výkaz nedoplatků č. 1736004107/6410-1 ze dne 4. 1. 2018) byl povinnému doručen do datové schránky náhradním způsobem a povinný mohl své výhrady proti němu uplatnit v písemně podaných námitkách ve lhůtě osmi dnů od doručení. Obrana povinného tak měla být uplatněna v nalézacím řízení, neboť v exekučním řízení již exekuční titul nemůže být věcně přezkoumáván. Tato zásada byla prolomena jen tam, kde by vymáhání představovalo zjevnou nespravedlnost či rozpor s principy právního státu. Ve shodě se soudem I. stupně uzavřel, že v posuzované věci se o takový případ nejedná a není na místě exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

Proti části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, podal povinný dovolání. Namítá, že vymáhaný dluh nemohl nikdy vzniknout, protože byl v rozhodné době zaměstnán a zaměstnavatel za něj měl pojistné na zdravotní pojištění hradit. Exekuční titul je tedy zcela nesprávný, neboť povinnost uložená povinnému měla být uložena jeho zaměstnavatelům. K tomu povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3554/2006, dle kterého povinný může zpochybnit věcnou správnost výkazu daňových nedoplatků, podle kterého byl nařízen výkon rozhodnutí, návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Má za to, že se na danou věc uplatní nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, v němž Ústavní soud uvedl, že jiným důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je i případ, kdy tímto výkonem dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly mírou intenzity, pro kterou má být prolomena zásada věcného přezkumu exekučního titulu, na základě čehož vydaly nesprávná rozhodnutí, neboť pochybení v nalézacím řízení v tomto případě dosahuje intenzity zcela zjevné nespravedlnosti a popírá základní principy právního státu. Dle povinného by měl Nejvyšší soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2019, č. j. Afs 250/2018-54, analogicky dovodit, že nevyužití řádných opravných prostředků v nalézacím řízení nemá vliv na posouzení věcné přezkoumatelnosti exekučního titulu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s tvrzením povinného, že exekuční titul byl vydán nesprávným způsobem, k čemuž uvádí skutkové okolnosti případu. Exekuci považuje za vedenou po právu, když v dané věci nelze hovořit o zcela zjevné nespravedlnosti a popírání principů právního státu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. K nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené procesní prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3605/2012).

Judikatura Ústavního soudu, na níž dovolatel odkazuje (nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (k tomu srov. usnesení Ústavní soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).

Z výše uvedeného vyplývá, že zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu.

Za takový případ nepovažuje Nejvyšší soud situaci, kdy oprávněná vydala dne 4. 1. 2018 Výkaz nedoplatků č. 1736004107/6410-1. Obrana proti tomuto postupu primárně spočívala v podání opravného prostředku (námitek) proti Výkazu nedoplatků, který oprávněná povinnému zaslala do datové schránky. Povinný tedy byl řádně v nalézacím řízení poučen o právu podat námitky do exekučního titulu, ale nevyužil jich. Případná okolnost, že exekuční titul potenciálně může být věcně nesprávný, sama o sobě skutečně nevede k závěru, že by jeho exekuce byla v rozporu s principy demokratického právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Okolnosti nyní posuzovaného případu zjištěné odvolacím soudem a soudem prvního stupně (viz str. 7 – 8 usnesení soudu I. stupně a odst. 11. – 13. usnesení odvolacího soudu), jakož i výše povinnosti uložené povinnému exekučním titulem a důvody pro její uložení, nevedou k závěru, že by bylo na místě shledat, že exekuce má být zastavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Co 3459/2019, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2567/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1036/21).

Pokud pak dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 20017, sp. zn. 20 Cdo 3554/2006, toto svým obsahem nedopadá na situaci, kterou po skutkové stránce zjistil odvolací soud, a navíc z něho ani neplyne právní závěr prezentovaný v dovolání, že by povinný za jakýchkoliv okolností mohl zpochybnit věcnou správnost výkazu daňových nedoplatků, podle kterého byl nařízen výkon rozhodnutí, až návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tedy že by se povinný bez dalšího mohl až ve vykonávacím řízení domáhat věcného přezkumu exekučního titulu.

Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).