20 Cdo 3298/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3298/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 1. 2021 Spisová značka:20 Cdo 3298/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3298.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba vylučovací (excindační) Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 267 o. s. ř. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 102 předpisu č. 240/2013Sb. § 103 předpisu č. 240/2013Sb. § 105 předpisu č. 240/2013Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3298/2020-88 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnosti, a.s., se sídlem v Praze 6, Slunná č. 547/25, identifikační číslo osoby 49241699, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 165/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020, č. j. 53 Co 80/2020-60, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 13 C 165/2019-26, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení majetku z exekuce vedené u soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 74 EX 01559/19, a to cenných papírů specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku, jakož i veškerých práv na podílu na zisku včetně výplaty dividend a jiných výnosů a na likvidačním zůstatku při zrušení společnosti s likvidací, spojených s uvedenými cennými papíry majitele IČ 60432624, AKRO Globální akciový fond, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s. (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována k podání žaloby dle ustanovení § 267 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 68 odst. 4 ex. řádu, neboť k podání excindační žaloby je oprávněna pouze třetí osoba odlišná od oprávněného, povinného i manžela povinného. Exekučním titulem, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2018, č. j. 8 C 445/2014-456, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované z titulu bezdůvodného obohacení částku 2 080 447 226,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 9. 2014 do zaplacení. Žalobkyně tuto částku (bez úroků z prodlení, pro které je nyní proti žalobkyni vedena předmětná exekuce) zaplatila dobrovolně z majetku jí obhospodařovaných tří podílových fondů (AKRO Globální akciový fond, otevření podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s., AKRO Balancovaný fond, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s., a AKRO Fond progresivních společností, otevřený podílový fond AKRO Investiční společnost, a.s. – dále jen „podílové fondy“), přičemž i z řízení, v němž byl vydán exekuční titul, jasně plyne, že bezdůvodné obohacení, jehož vydání bylo předmětem tohoto řízení, vzniklo podílovým fondům a žalobkyně vzhledem k absenci jejich právní osobnosti a procesní způsobilosti vystupovala v uvedeném řízení v souladu s ustanovením § 103, § 102 odst. 2 a 4 a § 105 zákona č. 240/2013 Sb, o investičních společnostech a investičních fondech – dále jen „ZISIF“, jako jejich obhospodařovatel. Vzhledem k tomu, že je žalobkyně v tomto řízení o vylučovací žalobě shodná s povinnou v exekučním řízení, nemůže být ve věci aktivně věcně legitimována. Kdyby však exekuovaná povinnost stíhala žalobkyni nikoli jako obhospodařovatele podílových fondů, ale jako investiční společnost samu o sobě, či jako obhospodařovatele podílového fondu, jehož povinnost nemá být plněna z majetku takového fondu, lze jí dát za pravdu, že by za takové situace byla k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimována. Soud dále nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že ze strany podílových fondů nebyla porušena žádná povinnost, a proto by je dle ustanovení § 210 písm. a) ZISIF neměla stíhat sankce ve formě plnění úroků z prodlení. Soud uzavřel, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky, resp. příslušenstvím dluhu, a k hlavnímu dluhu jsou ve vztahu akcesority. Pokud tedy byla uložena povinnost k plnění žalobkyni jako obhospodařovateli tří podílových fondů ohledně dluhu těchto podílových fondů, který má být uhrazen z jejich majetku (ustanovení § 102 odst. 4 ZISIF), tato povinnost se bezesporu vztahuje také k plnění příslušenství (úroků z prodlení), a není pochyb o tom, že tato povinnost nemá být plněna z majetku žalobkyně jako investiční společnosti. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 53 Co 80/2020-60, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu I. stupně a ve stručnosti odkázal na jeho skutkové i právní závěry. Uvedl, že postavení žalobkyně v nalézacím řízení spolehlivě vyplývá z celého jeho průběhu a nelze na něj reagovat jinak než závěrem, že k podání vylučovací žaloby nemůže být žalobkyně aktivně věcně legitimována, neboť je subjektem shodným s povinnou, a proto jí nepřísluší právo k majetku, které by nepřipouštělo výkon rozhodnutí. Důvodné pak nejsou ani poukazy žalobkyně na sankční charakter úroků z prodlení. Předmětné úroky z prodlení nepředstavují majetkovou sankci ve smyslu ustanovení § 210 písm. a) ZISIF, které dopadá na sankce spojené s poskytováním služeb fondům, ale jde o pohledávku odpovídající dluhu v podílovém fondu, která se z majetku v tomto podílovém fondu uspokojuje podle ustanovení § 102 odst. 4 ZISIF. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost zakládá na tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to „zda investiční společnost v postavení povinného v exekučním řízení je aktivně legitimována k podání žaloby za Podílový fond, který obhospodařuje (tj. vylučovací žalobu nikoli k vyloučení svého majetku, ale majetku jí obhospodařovaného Podílového fondu)?“, „zda exekuční titul ukládající povinnost pouze investiční společnosti je použitelný k vedení exekuce na majetek podílových fondů obhospodařovaných touto investiční společností?“, „jaká je správná formulace žalobního petitu v případě žaloby na splnění závazku z majetku podílového fondu?“, a „zda soud v exekučním řízení, resp. soud posuzující přípustnost vedení exekuce k určitému majetku, je oprávněn řešit hmotněprávní otázky, které nebyly řešeny v nalézacím řízení?“. Dovolatelka uvedla, že se v dané věci domáhala vyloučení majetku z exekuce náležejícího podílovému fondu (a nikoli jí jako žalobkyni), přičemž žalobu podala za podílový fond jako jeho obhospodařovatel. Vzhledem k tomu, že exekuční titul ukládá povinnost přímo žalobkyni, která vystupuje v exekučním řízení jako povinná, vztahuje se nedostatek aktivní věcné legitimace k podání vylučovací žaloby pouze na případy, kdyby se žalobkyně domáhala vyloučení svého vlastního majetku. Žalobkyně však v tomto řízení není osobou totožnou s povinnou, neboť předmětnou žalobou neuplatňuje vlastní práva, ale práva podílového fondu. Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1266/2010), dle které nelze nepřiměřeně rozšiřovat či měnit povinnost uloženou exekučním titulem, když dospěl k závěru, že exekuční titul ukládá povinnost zaplatit dluh podílovému fondu. Toto však v exekučním titulu (v jeho výroku ani odůvodnění) není vůbec uvedeno a k tomuto závěru nelze dospět ani jeho výkladem. Odvolací soud tedy exekuční titul vyložil natolik extenzivně, že mu přisoudil jiný smysl, než odpovídá jeho skutečnému znění. Pokud exekuční titul ukládá povinnost investiční společnosti, nemůže soud v exekučním či jiném řízení spojeném s exekucí dovodit, že ve skutečnosti podle hmotného práva ukládá exekuční titul povinnost podílovým