20 Cdo 3526/2020 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3526/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2021 Spisová značka:20 Cdo 3526/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.3526.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společné jmění manželů Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) Dotčené předpisy:§ 262a o. s. ř. § 262b o. s. ř. § 143 obč. zák. § 732 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:1. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3526/2020-363USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, identifikační číslo osoby 00006599, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V., narozenému XY, bytem XY, za účasti manželky povinného M. V., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupenými JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, pro 184 567 556 Kč s příslušenstvím a pro 8 246 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 E 5/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2020, č. j. 19 Co 921/2020-347, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Manželka povinného je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř) : 1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 8. 2020, č. j. 19 Co 921/2020-347, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2020, č. j. 10 E 5/2017-337, ve výrocích o zamítnutí návrhu manželky povinného M. V. na zastavení výkonu rozhodnutí a o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). 2/ Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že výkon rozhodnutí byl nařízen podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, pro vymožení pohledávek oprávněné ve výši 184 567 556 Kč s příslušenstvím a 8 246 700 Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění manželů povinného a manželky povinného, a to na pozemku č. parc. XY, jehož součástí je stavba s adresou XY, a na pozemcích parc. XY v katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY. 3/ Odvolací soud - v návaznosti na soud prvního stupně - předně dovodil, že podle § 262a a § 262b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), lze vést výkon rozhodnutí rovněž na majetek patřící do režimu společného jmění manželů (dále též „SJM“) i v případě, že se jedná o vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jelikož v posuzované věci vymáhaný závazek povinného za trvání manželství vznikl, a to v období od 1. 9. 2008 do konce prvního pololetí roku 2009, je třeba ohledně otázky rozsahu majetku, který může být výkonem rozhodnutí postižen, vycházet z ustanovení § 143 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který umožňoval vést výkon rozhodnutí na majetek spadající do společného jmění manželů pro vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů. Odvolací soud odmítl námitku manželky povinného, že by mělo být za uvedených okolností jakkoli významné, zda samotný dluh spadal do režimu společného jmění manželů či zda šlo o výlučný dluh povinného. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil od jí ohlášené a níže specifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015. Závěr odvolacího soudu, že lze postihnout majetek ve společném jmění manželů pro dluh jen jednoho z manželů, popírá podle názoru dovolatelky obecná východiska spravedlivého rozhodování a jedná se rovněž o extrémně nespravedlivý exces v rozhodování soudu prvního stupně. Dovolatelka je proto přesvědčena, že je naplněn zákonný důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí obsažený v § 262b odst. 1 o. s. ř., neboť exekucí je postižen majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv ho podle zvláštního právního předpisu (obč. zák.) postihnout nelze. 5/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázky předestřené dovolatelkou již byly mezi stejnými účastníky v obdobné věci řešeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020, jímž Nejvyšší soud dovolání odmítl; totožný výsledek proto očekává i v nyní posuzované věci. 6/ Povinný se k dovolání nevyjádřil. 7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manželky povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (viz § 255 odst. 2 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), zároveň dovolatelka ani nevystihla důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). 8/ Nejvyšší soud již ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 1138/2020). 9/ Dovolatelka žádnou rozhodnou otázku, opírající se o zvolenou přípustnost, ve svém dovolání neotevírá, nýbrž jen polemizuje se závěry odvolacího soudu; odkazuje-li na jí ohlášená rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být napadené usnesení v rozporu, neupřesňuje, jakým způsobem se tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou projevil právě ve vztahu k závěrům vysloveným odvolacím soudem. 10/ Dovolatelka v souvislosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016 (v němž soudy pro účely exekuce vedené přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné zkoumaly, zda vymáhaný závazek náleží do SJM ve smyslu § 143 odst. 1 obč. zák.), přehlíží, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinného není součástí SJM povinného a jeho manželky (což nebylo rozporováno). Správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka nemůže účinně zpochybnit ani poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, neboť odvolací soud shodně a zcela v souladu se závěry obsaženými v uvedeném rozhodnutí projednal návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. a rozsah postižitelného majetku podle právního předpisu, který