20 Cdo 399/2022 — Nejvyšší soud

20 Cdo 399/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2022 Spisová značka:20 Cdo 399/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.399.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Odloučení pozůstalosti (o. z.) [ Pozůstalost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1709 obč. zák. § 1710 obč. zák. § 188 předpisu č. 292/2013 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:28. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 399/2022-208 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného České republiky – Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 17, identifikační číslo osoby 00020478, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti povinnému J. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, Náměstí Míru č. 58/47, pro 42 277 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 6539/2017, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2021, č. j. 16 Co 304/2021-184, takto: Dovolání povinného se zamítá. O d ů v o d n ě n í: 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2021, č. j. 16 Co 304/2021-184, k odvolání oprávněného změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2021, č. j. 15 EXE 6539/2017-161, tak, že se zamítá návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti po zůstavitelce A. E. H., a to nemovitých a movitých věcí, práv a povinností k běžnému účtu specifikovaných ve výroku I usnesení soudu prvního stupně (dále jen „odloučená pozůstalost“). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2015, č. j. 16 T 26/2013-7404, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 4 To 90/2016 (dále též jen „exekuční titul“), podle kterého je povinný povinen zaplatit oprávněnému z titulu náhrady škody částku 42 277 571 Kč, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2019, č. j. 21 D 1357/2017-199, byla celá pozůstalost zůstavitelky A. E. H. prohlášena za odloučenou od jmění povinného (spolužijící osoby), a že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2019, č. j. 21 D 1357/2017-233, byla určena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výše předlužení pozůstalosti a bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici ze zákona s uplatněním výhrady soupisu pozůstalosti, a to povinnému. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán důvod pro částečné zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti po zůstavitelce A. E. H., neboť povinný v exekučním řízení, ve kterém je postižen jeho majetek, který nabyl na základě pravomocného usnesení o dědictví, a který byl pravomocným rozhodnutím pozůstalostního soudu prohlášen za odloučenou pozůstalost podle § 1709 občanského zákoníku, není věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Dovodil, že výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví, vyjma výroku usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (který stanoví, kde je zůstavitelovým dědicem), jenž je závazný pro každého, jsou závazné jen pro účastníky řízení a v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, jsou závazné též pro soudy a jiné orgány. Věřitelé zůstavitele nejsou účastníky řízení o dědictví a výroky usnesení vydaných v řízení o dědictví o tom, jaký majetek patří do dědictví, jeho cena či jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni. Závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí je třeba v každém řízení posuzovat samostatně a uplatní se pouze tehdy, je-li i výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný pro všechny účastníky příslušného řízení a je-li proto (z důvodu, že je závazný pro účastníky) závazný ve smyslu § 159a odst. 3 občanského soudního řádu také pro soud. Tak tomu ovšem není v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, proto ani v projednávaném exekučním řízení nejsou pro věřitele (oprávněného) závazné výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví. Jinými slovy v projednávaném exekučním řízení není výrok pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti závazný ani pro oprávněného, ani pro exekuční soud. Vzhledem k tomu, že oprávněný není podle § 159a odst. 3 o. s. ř. vázán rozhodnutím pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti z majetku povinného, povinný není věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v tomto rozsahu, neboť z tohoto majetku se podle rozhodnutí pozůstalostního soudu má přednostně uspokojit věřitel zůstavitele (třetí osoba). Podáním návrhu na zastavení exekuce v uvedeném rozsahu tak povinný chrání právní zájem věřitele zůstavitele, a nikoliv svůj právní zájem. Uvedené nikterak nebrání věřiteli zůstavitele, z jehož pozůstalosti byl odloučen majetek, ze kterého se může věřitel zůstavitele uspokojit, domáhat se žalobou podanou podle § 267 občanského soudního řádu proti oprávněnému vyloučení majetku v rozsahu odloučené pozůstalosti z exekuce vedené proti povinnému, jenž je jediným dědicem. Tento způsob obrany vůči oprávněnému však náleží věřiteli zůstavitele a nikoliv povinnému, proto nebyl shledán důvod pro částečné zastavení exekuce podle návrhu povinného. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázek procesního práva, zda je v exekučním řízení závazný výrok pozůstalostního soudu o odloučení pozůstalosti pro oprávněného a pro exekuční soud, a zda je povinný v exekučním řízení věcně legitimován k podání návrhu na zastavení exekuce v rozsahu odloučené pozůstalosti podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že usnesení o odloučení pozůstalosti je závazné pouze pro účastníky dědického řízení, naopak by mělo být závazné pro všechny, stejně jako rozhodnutí o tom, kdo je zůstavitelovým dědicem. Smyslem a cílem institutu odloučené pozůstalosti je ochrana a zvýhodnění věřitele zůstavitele před věřiteli dědice, proto je účelné a hospodárné, aby i rozhodnutí o odloučení pozůstalosti působilo proti všem, nikoliv jen vůči věřiteli, který odloučení pozůstalosti navrhl. V opačném případě může být na odloučenou pozůstalost nařízena exekuce od jiného věřitele, o níž se věřitel zůstavitele, který odloučení pozůstalosti navrhl, nemusí dozvědět. Věřitel zůstavitele tak nebude mít možnost podat vylučovací žalobu a z odloučené pozůstalosti se může uspokojit i jiný věřitel. V případě, že výrok rozhodnutí o odloučené pozůstalosti by byl závazný pro všechny, tedy i pro exekuční soud, musela by být exekuce, ve které by byla odloučená pozůstalost postižena, zastavena i bez návrhu. Je přitom nevýznamné, zda k odloučení pozůstalosti dojde před nařízením exekuce na dědice, nebo později. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 VSPH 671/2017 povinný dále dovozuje, že usnesení o odloučení pozůstalosti je závazné erga omnes, v rámci případného insolvenčního řízení jím je insolvenční soud i insolvenční správce automaticky vázán a odloučená pozůstalost nemůže být součástí majetkové podstaty; obdobné závěry by měly být přijaty i v rámci exekučního řízení. Proto je v případě odloučené pozůstalosti dán důvod pro zastavení exekuce v části, v níž byla postižena odloučená pozůstalost, i bez návrhu a nelze tak ani dovozovat nedostatek věcné legitimace povinného k podání návrhu na zastavení exekuce v této části. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. 3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky posouzení účinků usnesení o odloučení po