20 Cdo 4303/2007 — Nejvyšší soud

20 Cdo 4303/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2008 Spisová značka:20 Cdo 4303/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4303.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 36 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb. § 36 odst. 4 předpisu č. 120/2001Sb. § 11 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb. § 12 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 4303/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. ž., a. s., proti povinné České republice – M. f., pro 2.822,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1184/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, č. j. 39 Co 550/2005-151, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, č.j. 39 Co 550/2005-151, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 7. 2004, č.j. 5 Nc 1184/2004-8, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2004, č.j. 5 Nc 1184/2004-8, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 1994, sp. zn. 3 Ro 5787/92, k uspokojení pohledávky 2.822,- Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 500,- Kč a exekučních nákladů na majetek právního předchůdce povinné (F. n. m. Č. r.) exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že právní předchůdce povinné byl pasivně věcně legitimován. Přechod vymáhané povinnosti na F. n. m. Č. r. vyplývá přímo ze zákona. Tvrzení, že nabyvatelem majetku se realizací privatizačních projektů staly další (jiné) subjekty, povinná ani přes výzvu soudu nedoplnila o označení konkrétního nabyvatele, na kterého, podle toho, s jakou částí privatizovaného majetku souvisel, vymáhaný závazek přešel. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž – podle obsahu – namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), konkrétně její věcné legitimace v exekučním řízení. Majetek S. a t. s. O., s. p., jemuž byla exekučním titulem uložena vymáhaná povinnost, sice byl v rámci privatizace převeden na F. n. m. Č. r., následně však P. f. Č. r. uskutečnil privatizační projekty, takže veškerý majetek přešel na nabyvatele a spolu s ním i předmětná pohledávka, pokud byla jeho součástí. V době, kdy byl na základě rozhodnutí ministra zemědělství ČR státní podnik zrušen bez likvidace, byl již veškerý majetek převeden na nové vlastníky (nabyvatele) a „nezůstal žádný …, který by mohl být po zrušení státního podniku převeden na F. n. m. ČR.“ Podle dovolatelky je na oprávněném, aby doložil, který subjekt se stal vlastníkem privatizovaného majetku, s nímž vymáhaný závazek souvisí. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 20. 8. 2007, č.j. 5 Nc 1184/2004-190, Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř., že namísto Fondu národního majetku České republiky (zrušeného k 1. 1. 2006 zákonem č. 178/2005 Sb.) bude v řízení na straně povinné pokračovat s Českou republikou – M. f. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.). Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ten je dán tím, že (právní) otázku věcné (pasivní) legitimace povinné vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí. Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud, zda exekuční titul vydal orgán, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navržena v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno. Vymezení účastníků exekučního řízení ustanovením § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto titulem uložena povinnost. Nesvědčí-li právo z rozhodnutí nebo jiného titulu oprávněnému, stejně jako nebyla-li podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena povinnému, nejsou v exekučním řízení věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení exekuce zamítne. Zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků exekučního řízení je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky exekučního řízení, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. Důsledky hmotněprávní (univerzální či singulární) sukcese, jež nastala v době od vydání podkladového rozhodnutí do zahájení exekučního řízení, se v rovině procesní projevují tím, že subjekt, který návrh podává, je odlišný od toho, komu rozhodnutí nebo jiný titul přiznává právo, případně že návrh směřuje proti jinému, než kdo je titulem zavázán k plnění povinnosti. Na tyto případy pamatuje ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., podle něhož proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu; procesní povinnosti tvrdit a doložit přechod (převod) práva nebo povinnosti způsobem předepsaným v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. zatěžují (procesně) oprávněného. Zásadě formalizace předpokladů nařízení exekuce odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly (byly převedeny) na jiného, se před nařízením exekuce – zpravidla – neprovádí (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.). V souzené věci je exekučním titulem platební rozkaz ze dne 11. 7. 1994, sp. zn. 3 Ro 5787/92, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě uložil povinnost zaplatit 2.822,- Kč s příslušenstvím S. a t. s. O., s. p. se sídlem v O. Přechod povinnosti z takto označeného subjektu na právního předchůdce povinné prokazuje oprávněný – toliko – rozhodnutím příslušného ministra o zrušení státního podniku bez likvidace a o přechodu jeho majetku za účelem privatizace na F. n. m. Č. r. (rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 16. 10. 1997, č. 5090/1997; státní podnik byl zrušen ke dni 31. 10. 1997, z obchodního rejstříku byl vymazán 5. 11. 1997). Zakladatel (ministr zemědělství ČR) zrušil S. a t. s. O., s. p., bez likvidace v souladu s rozhodnutím o privatizaci (srov. § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 3. 2000, dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Dnem zrušení podniku, tj. 31. 10. 1997, přešel privatizovaný majetek na F. n. m. Č. r. (§ 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.); ten však – v intencích ustanovení § 12 cit. zákona, které přísně účelové užití t