20 Cdo 4397/2011 — Nejvyšší soud

20 Cdo 4397/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2012 Spisová značka:20 Cdo 4397/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4397.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Promlčení Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 592/1992Sb. § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 8. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 4397/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou pro doručování: Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Opava, Denisovo nám. 1, proti povinnému Ing. R. V., zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, pro 1,088.428,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 19 Nc 2211/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008-51, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2008, č. j. 66 Co 77/2008-51, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozhodnutím bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 věta před středníkem o. s. ř.) potvrdil usnesení ze dne 13. 12. 2007, č. j. 19 Nc 2211/2006-45, jímž okresní soud (s odkazem na § 269 odst. 2 o. s. ř. rovněž bez nařízení jednání) zamítl návrh povinného na odklad provedení exekuce a návrh na zastavení exekuce. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), upravuje promlčení a nikoli prekluzi. Shodně s okresním soudem uzavřel, že námitky promlčení práva předepsat pojistné a penále bylo možno uplatnit pouze v nalézacím správním řízení, že v exekuci lze zohlednit pouze promlčení práva vymáhat pojistné a penále (§ 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.). Nabytí právní moci a vykonatelnosti podkladových rozhodnutí řešil již odvolací orgán v nalézacím řízení. Odlišná vykonatelnost platebních výměrů, doručených stejného dne, je dána odlišně stanovenými lhůtami ve výrocích těchto rozhodnutí. V souzené věci nebylo prokázáno splnění podmínek pro zastavení (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel řešení otázky, zda se v případě § 16 odst. 1 i 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 3. 2007, sp. zn. 15 Aps 201/2006 resp. 15 Ca 201/2006, se přiklání k názoru, že lhůty stanovené v § 16 odst. 1 a 2 jsou prekluzívní. Uvedl, že návrhem na zastavení exekuce namítal promlčení nároků z platebních výměrů č. 2140501234 a 4140501235, ale v odvolání uplatnil prekluzi. Protože námitku promlčení uplatnil již ve správním řízení, v řízení o nařízení exekuce i o zastavení exekuce s tím, že byla buď ignorována nebo zamítnuta jako nepoužitelná, zvolil dovolatel postup spočívající v uplatnění prekluze. Jestliže odvolací soud uzavřel, že se v případě § 16 odst. 2 cit. zákona nejedná o prekluzi, měl se námitkou zabývat z hlediska promlčení. Krajský soud navíc pochybil tím, že se nevypořádal s námitkou prekluze i ve vztahu k § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. (pouze odkázal na judikaturu řešící problematiku ve vztahu k § 16 odst. 2), přitom podle dovolatele je pro věc samu významné i posouzení, zda i v tomto případě jde o promlčení či prekluzi. Dále vytýká, že okresní soud nepřezkoumal promlčení dle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 5. 2001, č. 1340100713, ač podle následných rozhodnutí má jít o námitku, kterou lze v exekuci zohlednit (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 4/74). Vytýká tak odvolacímu soudu, že řádně nepřezkoumal řízení, které předcházelo vydání usnesení okresního soudu a řízení před krajským i okresním soudem. Rovněž namítá, že k projednání odvolání bylo nutno nařídit jednání (§ 254 odst. 6 věta za středníkem o. s. ř.), což se nestalo, a tak došlo k porušení práva povinného na spravedlivý proces. Závěrem poukazuje na to, že vymáhané pojistné a penále pochází z období březen 1993 až říjen 1997, listopad 1997 až duben 1998, přitom bylo předepsáno platebními výměry z 25. 4. 2005, ač prvním úkonem směřujícím ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, o němž se dovolatel dověděl, bylo vyúčtování pojistného z 27. 1. 2005. Prosazuje, že vymáhaný nárok je již promlčen příp. prekludován a navrhuje, aby dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání povinného považuje za nedůvodné. Protože dovolatelem předestřená otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, mělo by být dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (jež byl k 31. 12. 2012 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelný), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné. Krajský soud se ve svém odůvodnění nevypořádal s námitkou promlčení (resp. tvrzené prekluze) nároku na vymáhání pojistného a penále ve smyslu § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., jež byla vznesena povinným až v odvolacím řízení, a odkázal jen na odůvodnění usnesení okresního soudu, jež se však touto otázkou nezabývalo vůbec, neboť řešilo námitku promlčení práva předepsat pojistné a penále. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu viz níže); jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud předně konstatuje, že řešení otázky povahy doby uvedené v § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., v níž má být realizováno ´právo předepsat´ dlužné pojistné, je pro napadené rozhodnutí zcela bez významu. Námitka promlčení event. prekluze práva předepsat pojistné již totiž v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) nemá místo, neboť v této fázi již nelze zpochybnit věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je soud výkonu vázán (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) a z nějž je povinen vycházet (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka dovolatele, že exekuční soud pochybil, nezabýval-li se námitkou prekluze ve vztahu k § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., tedy nemá opodstatnění a ze stejného důvodu je v dané fázi řízení již bezpředmětná i námitka, že dlužné pojistné a penále nemělo být vůbec předepsáno. I s dovolatelem vznesenou otázkou, zda se v případě § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. jedná o prekluzi či o promlčení, se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu, který se touto otázkou zabýval již ve svém usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, (a dále např. v usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 481/2006, či ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2013/2010), v nichž opakovaně uvedl, že doba uvedená v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. je promlčecí dobou, nikoliv prekluzívní (propadnou). Dovolatel rovněž vytýká, že krajský soud se měl (poté, co uzavřel, že ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neupravuje prekluzívní dobu, ale promlčecí) zabývat otázkou promlčení vymáhaných pohledávek. Ze spisového materiálu se podáv