20 Cdo 496/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 496/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2004 Spisová značka:20 Cdo 496/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.496.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 338d odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 496/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Zdravotní pojišťovny proti povinné M. K., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí, pro 65.678,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 984/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2002, č.j. 19 Co 163/2002-40, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2002, č.j. 19 Co 163/2002-40, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 3. 2002, č.j. 5 E 984/2001-21, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí (pozemků) ve vlastnictví povinné, a to k vymožení pohledávek (předchůdce oprávněné) za manželem povinné J. K. v celkové výši 70.213,- Kč, jakož i pohledávek náhrad nákladů předchozích řízení o výkon rozhodnutí ve výši 4.535,- Kč, zčásti rovněž za J. K., zčásti společně s povinnou, resp. výlučně za povinnou (řízení o výkon rozhodnutí, ukládajících povinnost naopak povinné „ohledně částky 10.374,- Kč“ bylo soudem prvního stupně, k částečnému zpětvzetí návrhu, zastaveno). Na námitku, že byl nařízen výkon rozhodnutí na majetek osoby, odlišné od osoby povinné z vykonávaných titulů, odpověděl odvolací soud poukazem na to, že k zajištění pohledávek nyní vymáhaných bylo na dotčených nemovitostech „jako celku“ zřízeno soudcovské zástavní právo; úvaha, že se tak mohlo stát právem jen na jejich polovině ve společném jmění povinné a J. K. (nikoli na polovině ve výlučném vlastnictví povinné) je podle názoru odvolacího soudu nevýznamná již proto, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva byl takto nařízen, a to pravomocně. Podle odvolacího soudu není relevantní ani okolnost, že v jiném řízení o výkon (jiných) rozhodnutí proti J. K. využila povinná práva spoluvlastníka podle tehdy účinného § 338 odst. 2 o.s.ř., jelikož - byť zástavní právo vzhledem k tomu zaniklo - na „druhé polovině nemovitostí“ nadále existuje. A konečně odvolací soud odmítl i argument, že výkon rozhodnutí je co do nařízeného způsobu zřejmě nevhodný, jelikož důsledky toho, že bylo zčásti plněno mimo výkon, lze zohlednit jen ve stadiu zastavení výkonu, nikoli při jeho nařízení. Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka za nesprávný pokládá názor, že v dané věci mohl být nařízen výkon prodejem jejích nemovitostí, ačkoli vykonávaný titul zní proti jinému, J. K. Podle ní je tomu tak proto, že soudcovské zástavní právo nemohlo platně vzniknout na polovině nemovitostí, jež byly jen v jejím vlastnictví, a ohledně druhé poloviny toto právo zaniklo v rámci jiného výkonu. Oprávněná navrhla (pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným), aby bylo coby nedůvodné zamítnuto. Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1. 1. 2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen jako „o.s.ř.), tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, avšak nikoli bez dalšího, nýbrž jen za podmínek vyložených § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Tato podmínka je v dané věci splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou otevřela dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována (nelze hovořit o ustáleném výkladu) a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný potenciál ku zobecnění. Odvolací soud zde vycházel z názoru, jež vyvodil z ustanovení § 338d odst. 2 o.s.ř., že bylo-li na dotčených nemovitostech zřízeno soudcovské zástavní právo k zajištění pohledávek z podkladových rozhodnutí, lze vést jejich výkon prodejem těchto nemovitostí, i když ukládají povinnost jiné osobě, než je osoba v daném řízení povinná. Tento názor však v dané věci neobstojí. Soudcovské zástavní právo bylo zřízeno usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 1. 1997, č.j. 5 E 1486/96-8, jež nabylo právní moci dne 11. 2. 1997 (řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno 22.11.1996), a to i k zajištění pohledávek (a nákladů řízení o výkon ve výši 2.925,- Kč), které jsou vymáhány předmětným výkonem. Zčásti byly zajištěny pohledávky předchůdce oprávněné proti manželu povinné J. K. (5.442,- Kč a 2.919,- Kč a 29.961,- Kč a 31.891,- Kč), zčásti pohledávky proti povinné (4.140,- Kč a 6.234,- Kč), a konečně i pohledávka nákladů tohoto řízení (2.925,- Kč), z níž byla povinná a její manžel zavázáni společně a nerozdílně. Předmětem soudcovského zástavního práva byly v době jeho vzniku pozemky v podílovém spoluvlastnictví povinné (s podílem jedné poloviny) a povinné a J. K. ve společném jmění manželů (s týmž podílem). Ani nestejnorodost pohledávek (odlišnost subjektů zavázaných) ani nejednotnost vlastnické struktury zástavy nebyly při zřízení soudcovského zástavního práva (ač soudu známy) reflektovány; stalo se tak pro všechny uvedené pohledávky a ve vztahu k dotčeným nemovitostem jako celku. Na polovinu těchto nemovitostí (ve společném jmění povinné a J. K.) byl poté veden výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu k vymožení pohledávek Okresní správy sociálního zabezpečení Ú. za J. K.; v jeho rámci využila M. K. oprávnění spoluvlastníka podle § 338 odst. 2 tehdy účinného občanského soudního řádu a složila odhadní cenu podílu, jenž měl být vydražen; usnesením ze dne 1.2.2000, č.j. 5 E 301/98-50 Okresní soud v Ústí nad Orlicí pak určil, že je „výlučnou vlastnicí“ (dotčených) nemovitostí. Odvolací soud uplatnil názor (jež je mimo dovolací přezkum proto, že nebyl dovoláním zpochybněn), že postupem podle § 338 odst. 2, do 1. 1. 2001 účinného občanského soudního řádu, zástavní právo zaniklo. Ačkoli nevysvětlil, proč poté - s odvoláním na existenci zástavního práva váznoucího na zbylé polovině nemovitostí - pokládal za možné nařídit výkon rozhodnutí prode