20 Cdo 501/2016 — Nejvyšší soud

20 Cdo 501/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 7. 2016 Spisová značka:20 Cdo 501/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.501.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Exekuce Postoupení pohledávky Pojistné na zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 524 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 501/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné CALDERSHOT FINANCE LTD., se sídlem v Londýně, 788-790 Finchley Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05843605, zastoupené Mgr. Dagmarou Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská č. 966/5, proti povinnému Ing. V. S., P., zastoupenému Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke Škole č. 901, pro 56 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, v části, kterou bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, ve výroku I. o zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014, a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení tak, že exekuce se nezastavuje, se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 pověřením ze dne 22. července 2014 pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymožení pohledávky původní oprávněné (VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518 – dále též „VZP“) ve výši 56 176 Kč s příslušenstvím, a to na základě platebních výměrů vydaných původní oprávněnou pod č. j. 2140316970 dne 16. prosince 2003 (dále jen „exekuční titul č. 1“) a pod č. j. 2140210275 dne 11. října 2002 (dále jen „exekuční titul č. 2“). Usnesením ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, Obvodní soud pro Prahu 3 exekuci vedenou pod sp. zn. 36 EXE 2550/2014 zastavil a do data právní moci výroku o zastavení exekuce provedení exekuce odložil, oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku 5 970 Kč a to do tří dnů od právní moci usnesení a dále oprávněné uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů exekuce k rukám soudního exekutora částku 14 351 Kč a to rovněž do tří dnů od právní moci usnesení. Povinný navrhoval zastavení exekuce hned z několika důvodů. Jako nedůvodný obvodní soud shledal důvod, podle něhož exekuční tituly nejsou pravomocné a vykonatelné [§ 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“], neboť povinnému nebyly řádně doručeny; z vyžádaných podkladů od původní oprávněné však doručení povinnému bylo postaveno na jisto. S ohledem na tento závěr se proto neztotožnil s názorem povinného o promlčení práva předepsat dlužné pojistné, exekvované v tomto exekučním řízení, podle § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“). Vycházel z ustanovení § 100 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s § 16 odst. 2 a § 19 zákona č. 592/1992 Sb., podle nichž se právo vymáhat pojistné přiznané exekučními tituly promlčí v pětileté lhůtě. Konec promlčecí lhůty k podání exekučního návrhu původně připadal ve vztahu k exekučnímu titulu č. 1 na 17. února 2009 a u exekučního titulu č. 2 na 24. února 2009. Vzhledem však k tomu, že původní oprávněná dne 24. května 2005 přihlásila mimo jiné pohledávky exekvované v tomto exekučním řízení do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 13/2005, došlo v důsledku řádného přihlášení pohledávky ke stavění běhu promlčecí lhůty a to až do právní moci rozvrhového usnesení ze dne 28. července 2010, č. j. 98 K 13/2005-160, tj. až do dne 4. září 2010. Pětiletá promlčecí lhůta, která začala běžet dne 17. února 2004 pro exekuční titul č. 1 a 24. února 2004 pro exekuční titul č. 2, a byla pozastavena dnem podání přihlášky (24. května 2005), proto pokračovala dne 5. září 2010 a skončila dne 25. května 2014 pro exekuční titul č. 1 a 4. června 2014 pro exekuční titul č. 2. Exekuční návrh však soudnímu exekutorovi došel dne 4. července 2014, tj. až po uplynutí promlčecí lhůty. Byl proto dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na uvedeném nic nemění ani to, že u soudního exekutora probíhalo mezi týmiž účastníky jiné exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 2082/14, vedené na základě seznamu přihlášených pohledávek ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 98 K 13/2005-171, které bylo usnesením soudního exekutora ze dne 26. června 2014, č. j. 067 EX 2082/14-33, nepravomocně zastaveno. Vzhledem k tomu, že exekuce byla vedena na podkladě jiného exekučního titulu, nebyla zde dána překážka věci rozhodnuté a nebylo možné se v tomto exekučním řízení zabývat ani tím, zda došlo ke stavění promlčecí lhůty. Nedůvodnou pak obvodní soud shledal i námitku povinného, podle níž exekvované pohledávky na současnou oprávněnou nikdy nepřešly a přejít ani nemohly, protože tyto pohledávky mají původ v právu veřejném a nelze je proto převést na soukromoprávní subjekt. V této souvislosti obvodní soud odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2499/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „pohledávka pojišťovny z veřejného zdravotního pojištění není pohledávkou, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a postoupení takové pohledávky není vázáno na osobu věřitele. Na povinnosti dlužníka (povinného) zaplatit dlužné pojistné, pokutu a penále, se postupní smlouvou nic nemění“. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 18 Co 292/2015-101, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2015, č. j. 36 EXE 2550/2014-66, změnil tak, že exekuce se neodkládá a nezastavuje. Uvedl, že soud prvního stupně neposoudil správně běh promlčecí lhůty, neboť uplatněním pohledávky původní oprávněnou v insolvenčním řízení povinného, tj. podáním přihlášky dne 24. května 2005, došlo ve smyslu § 109 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InsZ“), ke stavění promlčecí lhůty, která počala běžet u exekučního titulu č. 1 dne 17. února 2004 a v případě exekučního titulu č. 2 dne 24. února 2004. Stavění promlčecí lhůty podle § 312 odst. 1 InsZ trvalo až do zrušení konkursu. Ke zrušení konkursu došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 98 K 13/2005-171, které nabylo právní moci dne 23. listopadu 2010, teprve 24. listopadu 2010 proto mohl pokračovat běh promlčecí lhůty. Pětiletá promlčecí lhůta u prvního exekučního titulu uplynula dnem 19. srpna 2014, u druhého exekučního titulu pak dnem 26. srpna 2014. Pokud tedy oprávněná podala k soudnímu exekutorovi exekuční návrh dne 4. července 2014, podala jej ve vztahu k oběma exekučním titulům včas, tj. ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Dále uvedl, že „se všemi ostatními závěry soudu I. stupně, kterými se vypořádal s dalšími návrhy povinného na zastavení exekuce, se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost na tyto odkazuje, a to včetně judikatury, kterou případně aplikoval (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2499/2006)“. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, z jehož obsahu však vyplývá, že zpochybňuje pouze usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuce se nezastavuje. Namítá, že odvolací soud se v dovoláním napadeném usnesení odchýlil v hmotněprávní otázce, zda lze pohledávku, která má svůj původ v právu veřejném (vznikla z titulu nezaplacení penále z pojistného na veřejném zdravotním pojištění), v intencích soukromého práva ve smyslu § 524 obč. zák. platně postoupit, konkrétně se odvolací soud v této souvislosti odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011. Dále