20 Cdo 750/2006 — Nejvyšší soud

20 Cdo 750/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2006 Spisová značka:20 Cdo 750/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.750.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 750/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ř. f. u K. S. J. S., P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46 a 2/ P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 28 Co 456/2005-96, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemkové parcely č. 3724, pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci – původ Pozemkový katastr s tím, že tato nemovitost je doposud zapsaná na LV č. 186 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu v P. (správně u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P.). Odvolací soud se přihlásil k závěru Ústavního soudu ČR, vyjádřenému v jeho nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného právního názoru je přechod majetku církví upraven ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), podle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon č. 229/1992 Sb. tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů a není zde prostor pro podávání určovacích žalob z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Odvolací soud proto dovodil, že je třeba považovat předmětný spor za restituční, neboť ze strany žalobce je zde snaha dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 až 31. prosincem 1989. Uzavřel proto, že není splněna základní podmínka určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Žalobkyně v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Napadenému rozhodnutí též vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je toho právního názoru, že dotčená nemovitost nemohla na žalovaného 1/ přejít na základě rozhodnutí o výkupu Okresního národního výboru v P. ze dne 10. května 1949, č. j. 611.12.II.1949-VK, neboť z důvodu nedoručení potvrzujícího rozhodnutí odvolací instance žalobkyni toto rozhodnutí o výkupu nenabylo právní moci. Odvolacím soudem nebyl také respektován názor dovolacího soudu formulovaný v usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1/ ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, neboť žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, jelikož přechod majetku církví je upraven kogentním ustanovením § 29 zákona č. 229/1992 Sb a na daný spor je proto potřeba pohlížet jako na spor restituční. S tímto názorem také korespondují závěry uvedené ve Sdělení Ústavního soudu ČR o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/02. I kdyby nebylo možné prokázat právního moc předmětného nabývacího titulu a kdyby se tedy jednalo o nabytí majetku bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), je toho názoru, že rozhodnou skutečností je přechod nemovitostí do moci státu nebo jiné právnické osoby; o takovou situaci jde i v tomto případě, když stát s nemovitostí disponoval a choval se k ní jako vlastník. Tento závěr odpovídá právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 13. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 1719/2002. Žalovaný 2/ ve vyjádření uvedl, že odvolací soud spornou věc posoudil po právní stránce přiléhavě a skutkově ji také správně zhodnotil. Žalobkyně neměla na určovacím výroku soudu naléhavý právní zájem, přičemž obsahově shodně poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán uplatněnými důvody; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané věci - tedy v případě otázky vlastnického poměru k výše uvedené pozemkové parcele (louce) - splněna podmínka naléhavého právního zájmu předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř. Žalobkyní v dovolání předestřenou otázku o právní povaze jí uplatněného nároku, a tudíž o možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně podroboval právnímu rozboru. Například v rozsudku velkého senátu dovolacího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p/ citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř. Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb., jakožto zákona zvláštního, vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. V uvedené věci převzal stát věc na základě správního výměru o vyvlastnění, který nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci. Velký senát zde vyšel ze závěru, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Z uvedeného rozhodnutí vycházel dovolací soud také například ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, v němž zároveň zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné