20 Cdo 796/2004 — Nejvyšší soud

20 Cdo 796/2004 citace  Právní věta:Jestliže byla pachateli přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů uložena povinnost nahradit poškozenému přestupkem způsobenou škodu, je poškozený nositelem práva z vydaného rozhodnutí a svědčí mu aktivní věcná legitimace v řízení o soudní výkon tohoto titulu tuto legitimaci naopak nemá vymáhající správní orgán. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2005 Spisová značka:20 Cdo 796/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.796.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 88 odst. 1 předpisu č. 200/1990Sb. § 88 odst. 2 předpisu č. 200/1990Sb. § 72 odst. 2 předpisu č. 71/1967Sb. § 147 odst. 2 předpisu č. 128/2000Sb. § 251 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:22 / 2006 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 796/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města K. proti povinnému P. O., prodejem movitých věcí, pro 1.707,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3509/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.10.2003, č.j. 10 Co 477/2003-14, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (o přestupku) k vymožení částky 707,20 Kč. Dospěl k závěru, že oprávnění vymáhat toto plnění (náhradu škody způsobené přestupkem) může jen poškozený, jemuž bylo přiznáno, nikoliv i tzv. vymáhající správní orgán. Ve včasném dovolání oprávněný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to jmenovitě na nesprávném výkladu ustanovení § 88 zákona č. 200/1990 Sb. a § 72 zákona č. 71/1967 Sb. Tato ustanovení pojímá jakožto speciální k ustanovením § 251 a násl. o.s.ř., a dovozuje z nich, že správní orgán může podat návrh na nařízení výkonu „i pro třetí osobu (poškozeného)“, jelikož to zákon nevylučuje. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně (odstavec 2 téhož ustanovení). Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. K dovoláním otevřené otázce, na jejímž posouzení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, se Nejvyšší soud nevyjadřuje (explicite) běžně, a protože její posouzení má zjevně širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu tím pokládat za přípustné. Kritickou právní otázkou tedy je, zda vymáhající orgán ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. je legitimován k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jímž v řízení podle zákona č. 200/1990 Sb. uložil pachateli přestupku povinnost nahradit poškozenému škodu, přestupkem způsobenou. Posouzení této otázky je pak jediným předmětem dovolacího přezkumu, neboť vady řízení vyjmenované v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí odpovídá, že (až na zde nevýznamnou výjimku) právní posouzení věci vychází z toho znění dotčených právních předpisů, jež bylo účinné v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „ve znění pozdějších předpisů“). Podmínky výkonu se jinak odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo; následné změny však nejsou v dané věci (v rozhodném směru) významné. Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Titulem soudního výkonu nejsou jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, nýbrž i rozhodnutí a jiné právní akty, jejichž výčet podává ustanovení § 274 o.s.ř. O tom, že takovým titulem (ve smyslu ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř.) je rozhodnutí vykonávané v dané věci (rozhodnutí města K., komise k projednávání přestupků, ze dne 28.5.2002, č.j. R-158/2002), pochybností není. Povinný jím byl uznán vinným spácháním přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb., uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši rovněž 500,- Kč, splatných do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, a dále mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému V. Š. ve výši 707,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Nebylo zpochybněno, že toto rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 18.6.2002, je vykonatelné. Podle § 70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 200/1990 Sb.), jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán. Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž byl obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat - kromě jiného, resp. případně - i rozhodnutí o nároku na náhradu škody (§ 77 téhož zákona). Zákon č. 200/1990 Sb. se úpravě výkonu rozhodnutí, vydaných v jeho působnosti, věnuje v ustanovení § 88; podle odstavce prvního lze rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení, a podle odstavce druhého správní orgán příslušný k výkonu těchto rozhodnutí postupuje při jejich výkonu podle zákona o správě daní a poplatků. Z pohledu tohoto ustanovení dovoláním otevřená otázka zjevně řešitelná není (ustanovení § 88 odst. 2 se týká nikoli soudního, nýbrž správního výkonu); zákon č. 200/1990 Sb. však předpokládá dva důležité předpisy subsidiární; kromě zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz zmíněný § 88 odst. 2), je takovým předpisem zákon č. 71/1967 Sb. (správní řád), neboť ustanovení § 51 zákona č. 200/1990 Sb. stanoví, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení. Na obecné předpisy o správním řízení odkazuje i zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 128/2000 Sb.), jestliže v ustanovení §