21 Cdo 100/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 100/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2025 Spisová značka:21 Cdo 100/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.100.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Diskriminace Zaměstnanci Odměna Pracovněprávní vztahy Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 20a předpisu č. 305/2020 Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 224 odst. 2 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. § 2992 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.10.2025IV.ÚS 3036/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 100/2024-131 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16, proti žalované Liptrans s. r. o. se sídlem v Trutnově, Jana Roháče z Dubé č. 560, IČO 28854951, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47, o 75 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 353/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí č. 47. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 17. 10. 2022 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že v období od 3. 3. 2014 do 28. 2. 2021 byl u žalované zaměstnán jako řidič sanitního vozu, přičemž tuto práci vykonával jako zdravotnický pracovník i v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalované jako poskytovateli zdravotnické dopravní služby se navýšila v souladu s § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb. úhrada o částku Odměna2.vlna, přičemž toto navýšení úhrady bylo poskytováno za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Žalobce žalovanou vyzval k vyplacení kompenzace ve výši 75 000 Kč, žalovaná však požadavek žalobce odmítla s tím, že pracovní poměr žalobce skončil dříve, než byla vydána vyhláška č. 172/2021 Sb., kterou došlo ke změně vyhlášky č. 305/2020 Sb. (vložení shora uvedeného § 20a). Žalobce se domáhal vyplacení mimořádné odměny ve výši 75 000 Kč jako náhrady škody vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265 odst. 2 zákoníku práce a nevyplacení mimořádných odměn za období druhé vlny epidemie COVID-19 žalobce považoval rovněž za úmyslné jednání proti dobrým mravům, neboť na kompenzaci těchto mimořádných odměn byly žalované poskytnuty prostředky podle § 20a vyhl. č. 305/2020 Sb.1. 2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 9 C 353/2022-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně posoudil žalobou uplatněný nárok nejprve jako nárok na náhradu škody, jak jej uplatnil žalobce, následně ale s ohledem na základní předpoklad vzniku odpovědnosti zaměstnavatele z titulu náhrady škody, jímž je porušení právní povinnosti (v tomto případě povinnosti rovného zacházení), uvedl, že tuto lze vztahovat pouze k osobám, které v okamžiku, kdy mělo k nerovnému zacházení dojít, byly zaměstnanci daného zaměstnavatele. K jednání, kterým podle žalobce mělo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení (výplata mimořádné odměny), došlo dne 21. 5. 2021, tedy v době, kdy žalobce již zaměstnancem žalované nebyl, a proto nemohlo dojít k porušení povinnosti rovného zacházení ve smyslu § 16 odst. 1 zákoníku práce, a tedy nemůže být dán nárok na náhradu škody podle § 265 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že jednání žalované, spočívající v nevyplacení odměn, nelze kvalifikovat ani jako „úmyslné jednání proti dobrým mravům“, protože k nevyplacení odměn došlo v době, kdy již účastníci nebyli v postavení zaměstnance a zaměstnavatele, tedy neexistoval mezi nimi právní vztah, v jehož rámci by bylo možno posuzovat, zda jednání žalované jako zaměstnavatele vybočilo z obecně uznávaných pravidel morálky a slušnosti. 3. S ohledem na specifické okolnosti posuzované věci se soud prvního stupně zabýval tím, zda není dán jiný důvod, pro který by mělo být žalobě vyhověno. Uvedl, že vyhláška č. 305/2020 Sb., ve znění vyhlášky č. 172/2021 Sb., upravovala vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče; neupravovala tedy přímo vztahy mezi poskytovateli zdravotní péče jako zaměstnavateli a jejich zaměstnanci. Na základě vyhlášky měli poskytovatelé zdravotní péče mimo jiné obdržet od zdravotních pojišťoven finanční prostředky za účelem „kompenzace zvýšených nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky“. V případě poskytovatelů zdravotnických dopravních služeb byla výše odměny stanovena na 75 000 Kč. Z vyhlášky tak byl zřejmý účel, k němuž měly poskytnuté prostředky sloužit. Poskytnutí příspěvku přitom bylo vázáno na jedinou podmínku, a to na poskytování hrazených služeb v období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Při výpočtu výše kompenzace pro jednotlivého zaměstnavatele se zohledňoval mj. počet zdravotnických pracovníků poskytujících hrazené zdravotní služby u poskytovatele v tomto období; v posuzované věci se tedy ve výši kompenzace, kterou žalovaná obdržela, muselo projevit i to, že žalobce v uvedeném období pro žalovanou pracoval. Podle soudu prvního stupně již tato skutečnost musela na straně žalobce vytvořit legitimní očekávání, že mu odměna ve výši 75 000 Kč bude vyplacena (i když v době přijetí vyhlášky již nebyl zaměstnancem žalované), a to ze strany žalované, které byly odpovídající finanční částky poskytnuty z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Soud prvního stupně uvedl, že mezi základní práva garantovaná článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod patří právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že majetkový nárok osoby nebude opomenut, a odkázal mj. na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04. Skutečnost, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 28. 2. 2021, tedy předtím, než byla vyhláška č. 172/2021 Sb. vůbec přijata, nemůže jít dle soudu žalobci k tíži. 1. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 19 Co 110/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v projednávané věci nelze žalobci žalobou uplatněný nárok přiznat podle § 16 ve spojení s § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy jako nárok na náhradu škody z důvodu porušení právní povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci, případně z důvodu úmyslného jednání žalované v rozporu s dobrými mravy. Neztotožnil se však s jeho závěry, že nezaplacení sporné částky lze kvalifikovat jako porušení zásady legitimního očekávání. Odvolací soud zopakoval, že vznik sporu v řešené věci je důsledkem toho, že právní norma upravující kompenzaci zvýšených nákladů poskytovatelů zdravotnických služeb byla přijata a nabyla účinnosti téměř 4 měsíce po skončení rozhodného období, v němž byla vykonávána práce, s jejímž výkonem bylo poskytování mimořádných odměn spojeno, a to dne 28. 4. 2021. Původní kompenzační vyhláška č. 305/2020 Sb., ani její novelizace provedená vyhláškou č. 172/2021 Sb., neřešily, jak má být postupováno ve vztahu k zaměstnancům, jejichž pracovní poměr v době do 28. 4. 2021 skončil, neboť upravovaly pouze vztahy mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb. 3. Odvolací soud v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, naopak shledal podporu pro svůj právní názor o neexistenci legitimního očekávání žalobce v projednávané věci. Uvedl, že ze závěrů tohoto nálezu plyne, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty soukromého práva, nýbrž se jedná o ú