21 Cdo 103/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 103/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2016 Spisová značka:21 Cdo 103/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.103.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zástavní právo Vrácení daru Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 337/1992Sb. ve znění do 31.12.2009 § 72 předpisu č. 337/1992Sb. ve znění do 31.12.2009 § 164 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 164 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 630 předpisu č. 40/1964Sb. § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 12. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.12.2016III.ÚS 4024/16prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto3.1.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 103/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 39/61, IČO 72080043, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 25 C 86/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2015 č.j. 12 Co 355/2014-108, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 23.1.2014 u Okresního soudu v Teplicích domáhal, aby bylo určeno, že "na pozemku parc. č. 1004 o výměře 449 m2 s budovou zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na LV č. 6898, katastrální území a obec T., neexistuje zástavní právo žalovaného na základě rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 7.6.2004 č.j. 93973/04/210940/2730". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "žalovaný, resp. jeho právní předchůdce Finanční úřad v Teplicích," rozhodnutím ze dne 7.6.2004 č.j. 93973/04/210940/2730 zřídil zástavní právo k nemovitostem, které byly v době vydání rozhodnutí ve vlastnictví Ing. J. T., že rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno "za účelem zajištění pohledávky žalovaného za Ing. J. T. v celkové výši 707.792,- Kč" a že tato pohledávka vznikla na základě vydání "dodatečného platebního výměru ze dne 8.4.2004 č.j. 31408/04/210913/1138". Žalobce, jehož vlastnické právo k předmětným nemovitostem se obnovilo na základě "prohlášení ze dne 10.3.2007 dle ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z důvodu hrubého porušování dobrých mravů Ing. J. T. k němu", je přesvědčen, že Ing. J. T. nemohla být dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999, neboť Finanční úřad v Teplicích zahájil řízení až dne 23.7.2003, tedy až po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty vycházející z ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu považuje žalobce dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 8.4.2004 č.j. 31408/04/210913/1138 za "nicotný" a žalovanému nemohla na jeho základě vzniknout pohledávka a tedy ani tvrzené zástavní právo. Jelikož u Okresního soudu v Teplicích bylo zahájeno řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pod sp. zn. 8 C 114/2012, v němž se žalovaný domáhá "realizace zástavy" vůči žalobci, má žalobce za to, že je zde dán naléhavý právní zájem na určení, že "zástavní právo neexistuje". Žalovaný namítl, že daňová kontrola byla v roce 2003 zahájena "zcela v souladu s tehdejším výkladem" ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), když ke změně výkladu došlo až "čtyři roky" po skončení daňového řízení, a že skutečnost, že daňový subjekt nevyužil svého práva a nepodal ve stanovené lhůtě žalobu v rámci správního soudnictví, nelze napravit tím, že "bude žalobce požadovat přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu v občanskoprávním řízení". Byla-li podle "nového výkladu" ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) zahájena daňová kontrola po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně, nezpůsobí tato skutečnost nicotnost platebního výměru, nýbrž jen jeho nezákonnost. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 23.4.2014 č.j. 25 C 86/2014-67 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.978,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že, byla-li daňová kontrola zahájena až dne 23.7.2003, tj. po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, "postup správce daně (žalovaného) byl protiústavní", že pohledávka žalovaného vůči daňovému subjektu Ing. J. T. nevznikla a ani vzniknout nemohla a že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je tedy "nicotné". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva, neboť nebyl účastníkem správního řízení o doměření daně a ani následného řízení, jehož výsledkem bylo zřízení zástavního práva. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26.6.2015 č.j. 12 Co 355/2014-108 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobě by mohlo být vyhověno, jen kdyby došlo k zániku zástavního práva z důvodů uvedených v ustanovení § 170 odst. 1 občanského zákoníku, neboť, bylo-li zástavní právo "zřízeno rozhodnutím (soudu či správního orgánu) je soud tímto rozhodnutím vázán a není oprávněn je přezkoumávat". Odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by "rozhodnutí, na jehož základě bylo následně zřízeno předmětné zástavní právo, bylo nicotné" a že by pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, "vůbec nevznikla", a poukázal v tomto směru na závěry uvedené v "rozhodnutích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 76/2001 a sp. zn. 1 Afs 93/2013", podle nichž "platební výměr, jímž byla daňovému subjektu stanovena daň po uplynutí prekluzivní lhůty, je rozhodnutím nezákonným". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že názor odvolacího soudu, podle kterého má být věc posouzena podle ustanovení § 170 odst. 1 občanského zákoníku, není správný, neboť "neexistence zástavního práva může být určena i podle ustanovení § 164 občanského zákoníku či například v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě vzniklo zástavní právo (viz § 39 občanského zákoníku)". Odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda zástavní právo "může působit i vůči žalobci", jestliže "žalobce byl vlastníkem předmětných nemovitostí dříve, než pozdější vlastník Ing. J. T. zastavil tyto nemovitosti, byť nikoliv z vlastní vůle, nýbrž na základě rozhodnutí správce daně", kdy po obnovení vlastnického práva z důvodu vrácení daru žalobce nemá postavení zástavního dlužníka a jeho vlastnické právo tedy není omezeno zástavním právem. Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že "soud je vázán rozhodnutím o zřízení zástavního práva a není oprávněn jej přezkoumávat", když podle judikatury Nejvyššího soudu "soud tímto rozhodnutím není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem". Dovolatel je přesvědčen, že jak platební výměr, tak i rozhodnutí o zřízení zástavního práva jsou "nicotnými právními akty", a že daňová pohledávka Ing. J. T. a na základě ní vzniknuvší zástavní právo neexistují. Lhůta uvedená v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je lhůtou prekluzivní; došlo-li k vydání dodatečného platebního výměru po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, pak Ing. J. T. byla "uložena povinnost, která podle práva už neexistovala a existovat nemohla" a stejný závěr vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07, podle něhož, "uplyne-li lhůta uvedená v ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní v