21 Cdo 1063/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1063/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2019 Spisová značka:21 Cdo 1063/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1063.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dražba Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 26/2000Sb. § 28 odst. 3 předpisu č. 26/2000Sb. § 2 odst. 3 o. z. ve znění do 29.12.2016 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1063/2018-118 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Dražbyprost s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem-centru, Mírové nám. č. 2/5, IČO 28741552, zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 96/6, proti žalovanému T. K., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení 1.303.500 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 20 C 199/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 20 Co 351/2017-92, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 235.000 Kč, se odmítá, jinak se dovolání zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 23. 8. 2016 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.303.500 Kč jakožto nárok na úhradu nákladů zmařené dražby a nákladů opakované dražby s tvrzením, že žalovaný se účastnil dne 20. 4. 2016 elektronické dražby dobrovolné, kde učinil nejvyšší podání (26.100.000 Kč) a toto podání po opakovaném dotazu elektronického systému ohledně skutečného úmyslu potvrdil. Vydraženou cenu však neuhradil, čímž zmařil tuto dražbu a je povinen uhradit její náklady, jakož i náklady opakované dražby, spočívající v odměně dražebníka, odvíjející se od smlouvy s navrhovatelem dražby, redukované s ohledem na ustanovení § 18 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, s přihlédnutím k tomu, že navrhovatelem byl insolvenční správce, a že žalovaný složil jistotu 150.000 Kč. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 20 C 199/2016-26, žalobě co do částky 235.000 Kč vyhověl (výrok I.), žalobu co do částky 1.068.500 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce jako dražebník provedl podle smlouvy ze dne 20. 1. 2016 s JUDr. Miloslavem Havlenou, insolvenčním správcem dlužníka, dobrovolnou dražbu nemovitostí, které byly pro účely této dražby ohodnoceny dle znaleckého posudku jako výrazně zanedbané se zdevastovanými stavbami na částku 980.000 Kč. Elektronická dražba proběhla dne 20. 4. 2016 a účastnil se jí i žalovaný. Během dražby bylo učiněno celkem 40 příhozů v rozmezí od 10.000 Kč do 400.000 Kč, částka za dražené nemovitosti před příhozem žalovaného činila 2.600.000 Kč, následně učinil žalovaný příhoz ve výši 26.100.000 Kč, na který byl již učiněn příklep. Žalovaný ještě v průběhu dražby telefonicky informoval dražebníka o svém omylu při příhozu a skutečném úmyslu přihodit pouze 2.610.000 Kč. Žalobce následně dne 31. 5. 2016 oznámil zmaření dražby. Dne 13. 7. 2016 proběhla opakovaná dražba a nemovitosti byly vydraženy za částku 3.850.000 Kč. Soud prvního stupně vyhodnotil situaci tak, že ze strany žalovaného došlo k nechtěnému omylu při zadání výše příhozu, což dovodil z průběhu dražby (výše jednotlivých příhozů), posledního příhozu před žalovaným, znaleckého ocenění nemovitostí a jejich stavu, jakož i ceny, za kterou byly následně nemovitosti vydraženy, a proto „nebyl žádný rozumný důvod nabízet za nemovitosti částku 26.100.000 Kč“. Po právní stránce vyhodnotil nárok tak, že ve smyslu ustanovení § 28 odst. 3 a 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, žalobci přísluší úhrada nákladů jak zmařené tak i opakované dražby v rozsahu dohodnuté odměny [§ 2 písm. m) zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách] s navrhovatelem dražby (§ 18 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách), počítané z dosažené ceny v obou dražbách (26.100.000 Kč a 3.850.000 Kč), avšak „takový výklad by byl v daném případě v rozporu s ust. § 2 odst. 3 NOZ… Smyslem ustanovení § 28 odst. 3,4 ZOVD …je nepochybně hrozba citelnou sankcí za účelem předcházení maření dražby…., avšak tato sankce má dosahovat pouze výše nákladů, v jaké by byly uhrazeny z výtěžku dražby…nebo v jakém by je nesl ze svého dražebník. Jestliže … nemovitosti byly vydraženy za částku 3.850.000 Kč, bylo by nemravné vypočítávat odměnu z podání 26.100.000 Kč, když s ohledem na všechny okolnosti bylo zřejmé, že takového podání bylo dosaženo „ukliknutím“…hlavním účelem dražby je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, nikoliv výdělek na neúměrných sankcích…proto bylo třeba vycházet z objektivně dosažitelné výše příklepu a tou je nepochybně částka 3.850.000 Kč…“ K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 20 Co 351/2017-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o průběhu jak dražby zmařené tak i opakované a zdůraznil, že ve věci jde především o posouzení, zda „požadavek žalobce, aby žalovaný hradil odměnu dražebníka vypočtenou z podání, které neměl v úmyslu učinit, není v rozporu s dobrými mravy, zejména pro svoji výši, kdy dražebník by za normálního běhu dražby nemohl takové odměny dosáhnout, neboť nemovitou věc by za tuto cenu nikdo nekoupil…“. Připustil, že v obecné rovině - jak ze znění zákona tak i standardní judikatury - by žalobci v jím vypočtené výši odměna náležela, avšak s připomenutím judikatury zejména Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3168/16, a sp. zn. I. ÚS 34/17) a s poukazem na to, že „žalovaný v důsledku své nepozornosti namísto podání, které měl v úmyslu učinit ve výši 2.610.000 Kč, učinil přepsáním se o jednu nulu, podání ve výši 26.100.000 Kč a ještě před udělením příklepu se obrátil na dražebníka, že takové podání nechtěl učinit…. (Žalovaný) tedy chtěl učinit podání ve výši 2.610.000 Kč, tedy jeho úmyslem nebylo vydražit nemovitou věc za 26.100.000 Kč… a žádný jiný dražitel by takové podání s ohledem na stav dražené nemovité věci (zjištěná obecná cena 980.000 Kč, nejvyšší učiněné podání 3.850. 000 Kč), neučinil… Žalovaný nezneužil své podání způsobem, jak namítá žalobce v odvolání (spekulace, úmyslné maření dražby)…“. Závěrům soudu prvního stupně přisvědčil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, s tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Má za to, že touto otázkou je „dílčí právní otázka, jak má být vypočítávána výše nákladů dražebníka v případě dražby konané dle zákona o veřejných dražbách, kterou zmařil vydražitel“. Byť Nejvyšší soud otázku nákladů dražebníka opakovaně řešil – připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 58/2011, a sp. zn. 21 Cdo 4221/2008 – nejsou tato rozhodnutí podle jeho názoru pro řešení otázky, jaká má být výše nákladů dražebníka, použitelná. Poukazuje na to, že zákon o veřejných dražbách neobsahuje žádné podmínky možné korekce výpočtu výše odměny a nákladů dražebníka, sjednané dohodou (5 % z ceny dosažené vydražením). Zákon hovoří o výši nákladů jednoznačně a nedává žádný prostor takové náklady (i v případě jiné vůle vydražitele) jakkoli snižovat. Je přesvědčen, že „již nelze hodnověrně posuzovat a zjistit skutečnou vůli žalovaného“, neboť po zmaření dražby takový účastník „bude vždy tvrdit, že chtěl učinit příhoz jiný“. Postup, kdy oba soudy nižších stupňů způsobem užitým v jimi vydaných rozhodnutích korigovaly výši nákladů žalobce coby dražebníka, otvírá postup pro možné budoucí svévolné pletichy a machinace při dražbách pořádaných dle zákona o veřejných dražbách. Navíc dražebník není v pozici osoby, která by byla oprávněna vykládat skutečnou vůli vydražitele a rozhodovat, kdy se o zmařenou dražbu ještě nejedná a kdy již ano. Je proto nezbytné v těchto případech vykládat zákon o veřejných dražbách restriktivně a stanovovat náklady dražebníka z formální ceny, která byla vydražením dosažena. Upozorňuje, že oba soudy nakonec odvodily výši odměny dražebníka z ceny, která byla dražbou nakonec dosažena, avšak že se nevypořádaly se skutečností, že k opakované dražbě ve skutečnosti vůbec nemuselo dojít a v takovém případě by nebylo z čeho odměnu vyp