21 Cdo 1131/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1131/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2006 Spisová značka:21 Cdo 1131/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1131.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1131/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PhDr. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Slovenské republice – Ministerstvu obrany, zastoupené Sekciou legislatívy a práva se sídlem v Bratislavě, Kutuzovova č. 8, o určení neplatnosti skončení služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 88/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 2003 č.j. 6 C 88/2000-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 č.j. 39 Co 160/2004-148, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 2003 č.j. 6 C 88/2000-128 se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 č.j. 39 Co 160/2004-148 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou podanou dne 11.2.1992 u Okresního soudu v Liptovském Mikuláši), aby bylo určeno, že důvodem skončení služebního (pracovního) poměru dohodou uzavřenou v roce 1959 byly okolnosti uvedené v ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po skončení studia na Vojenské akademii v H. byl od roku 1957 ve služebním poměru jako voják z povolání a že koncem roku 1959 byl nucen „pod tlakem politické perzekuce“ uzavřít dohodu o skončení jeho služebního poměru, což podle názoru žalobce „je možno označit jako postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody“, neboť „nebýt tohoto nátlaku na jeho osobu, byl by nadále vykonával funkci bojového zástupce velitele pluku, což by se v konečném důsledku promítlo i v jeho zařazení do vyšší pracovní kategorie a tím i na výšce jeho důchodu“. Jako žalovaného v žalobě označil “Federálne ministerstvo obrany, 160 01 Praha 61/38”, Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co Okresní soud v Liptovském Mikuláši usnesením ze dne 2.7.1992 č.j. 8 C 20/92-8 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu příslušnému a Obvodní soud pro Prahu 6 připustil „úpravu názvu žalovaného“ tak, že žalovanou je „Česká republika - Vojenská správa, zast. vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471“) rozsudkem ze dne 25.11.1994 č.j. 6 C 316/92-31a žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.011,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce byl „bržděn a omezován“ ve služebním postupu s poukazem na jeho „rodinnou zátěž“ spočívající v „emigraci švagra do Francie“, a že „jedině vědomí nemožnosti uplatnění v armádě na funkcích, které by mu jeho vzděláním a hodností náležely, vedlo žalobce k podání žádosti o odchod do zálohy“. Za žalovanou soud prvního stupně považoval “ČR - vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování Praha 6, nám. Svobody 471”. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalobce se nejednalo o ukončení pracovního poměru dohodou, neboť „za takovou dohodu nelze považovat jednání s komisí na vojenském okruhu v roce 1959, jež vedlo žalobce k tomu, že podal vlastní žádost o propuštění ze služebního poměru v lednu 1960“. Dále dovodil, že žádost podle ustanovení § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. „bylo třeba učinit v době od účinnosti zákona, nikoli před jeho účinností a dokonce ještě před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů“, jako to bylo v případě žalobce. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za žalovanou „Českou republiku - Vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze, nám. Svobody 471”. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.9.2000 č.j. 21 Cdo 2714/99-76 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, neboť jako se žalovaným nejednaly s právním nástupcem, který převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Zdůraznil, že podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, zánikem České a Slovenské Federativní Republiky uplynutím dne 31.12.1992 zanikl nejen tento státní útvar, ale také státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace, a že podle čl. 1 dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 35/1996 Sb., práva a povinnosti vyplývající z výkonu základní služby, náhradní služby, další služby, služby vojáků z povolání a vojenských cvičení vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě), vojáků z povolání přidělených právnickým osobám do funkcí k plnění úkolů obranného charakteru a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1992 přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku podle místa trvalého pobytu osoby, který měla k 31. prosinci 1992. Protože žalobce měl v době od podání žaloby do současné doby (a tedy i 31.12.1992) trvalý pobyt ve Slovenské republice v Ružomberku, přešla v tomto řízení uplatněná práva vůči Československé armádě na Slovenskou republiku a soudy obou stupňů měly jako se žalovanou jednat se Slovenskou republikou, která se z uvedených důvodů stala (přímo ze zákona) - bez ohledu na to, zda byl v tomto směru podán nějaký návrh - účastníkem řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 [poté, co Slovenská republika - Ministerstvo obrany oznámila, že ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu a soukromém a procesním, se dobrovolně podrobí pravomoci českých soudů] rozsudkem ze dne 31.10.2001 č.j. 6 C 88/2000-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po opětovném zhodnocení provedených důkazů a „vázán právním názorem Městského soudu v Praze vysloveným v rozsudku ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42 (analogicky § 226 o.s.ř.)“ shledal uplatněný nárok neopodstatněným, neboť v případě žalobce se nejednalo o ukončení pracovního vztahu dohodou podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., „když za takovou dohodou nelze považovat jednání s komisí na Vojenském okruhu v r. 1959, které pak vedlo žalobce k podání vlastní žádosti o propuštění ze služebního poměru v lednu r. 1960“, a „kromě toho žádost o rehabilitaci podal žalobce před účinností zákona č. 87/1991 Sb.“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 39 Co 98/2002-109 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42, neboť – jak zdůraznil – „ten byl odklizen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2000 č.j. 21 Cdo 2714/99-76“, a tudíž „v další fázi řízení nebylo možné vycházet ze skutkových a právních závěrů v něm formulovaných“. Soudu prvního stupně vytkl, že se „omezil toliko na citaci závěrů odvolacího soudu uvedených ve zmíněném rozsudku“, aniž by zopakoval svá skutková zjištění, která učinil ve svém předchozím rozsudku, a rozvedl je „co do pramene toho kterého důkazního prostředku“; proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, neboť „koliduje s ust. § 132 a § 157 o.s.ř.“. Obvodní soud pro Prahu 6 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 22.12.2003 č.j. 6 C 88/2000-128 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náh