21 Cdo 1270/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1270/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2003 Spisová značka:21 Cdo 1270/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1270.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 186/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1270/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o 8.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 299/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2002 č.j. 16 Co 70/2002-93, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 8.400,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 3.9.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že současně s přijetím žalovaného do služebního poměru k Policii České republiky dne 1.11.1996 byla s žalovaným uzavřena dohoda o rozšíření vzdělání studiem na „SPŠ MV ČR“ po dobu 18 měsíců, ve které se žalovaný zavázal setrvat ve služebním poměru po ukončení studia po dobu 4,5 roků. Protože tento závazek nedodržel (žalovaný ukončil služební poměr ke dni 28.2.1999), vznikla mu povinnost uhradit žalobkyni alikvotní část nákladů (za 42 „neodsloužených“ měsíců) vynaložených na jeho studium. Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 15.8.2001 č.j. 3 C 299/99-70 řízení zastavil a vyslovil, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena „řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v J.“; současně žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 7.097,- Kč k rukám zástupce žalovaného advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že o žalovaném nároku vyplývajícím ze služebního poměru soud nemá pravomoc rozhodovat. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.3.2002 č.j. 16 Co 70/2002-93 usnesení soudu prvního stupně, „pokud jím bylo zastaveno řízení“ a „ve výroku II.“ (tj. ve výroku o nákladech řízení), potvrdil, ve výroku o postoupení věci jej změnil tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru vnitra České republiky, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě „se jedná o jinou věc ve smyslu ust. § 7 odst. 2 o.s.ř. a nikoli o věc vyplývající z pracovněprávního vztahu“. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí o věci služebního poměru policisty není dána pravomoc soudů, nýbrž Ministerstva vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších „služebních“ funkcionářů (§ 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.); uvedené pak platí nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to - jak zdůraznil - rovněž v případě (o jaký jde i v posuzované věci), kdy služební poměr skončil. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu, kterým však podle názoru odvolacího soudu je ministr vnitra České republiky. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud „nepřesně interpretoval“ ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V tomto ustanovení - jak zdůraznila - je „expresis verbis“ uvedeno, že ministr vnitra (případně jím pověřený funkcionář) jedná a rozhoduje podle tohoto zákona ve věcech služebního poměru; výslovně se však zde neuvádí, že ministr vnitra (příp. jím pověřený funkcionář) má právo jednat a rozhodovat též ve věcech bývalého služebního poměru i po jeho skončení. Jestliže v dřívější době ministr vnitra na základě ustanovení § 127 výnosu Ministerstva vnitra České republiky č. 374/1992 Sb. takovou pravomoc měl, pak podle názoru dovolatelky od 5.6.2000, kdy byl uvedený výnos zrušen vyhláškou č. 161/2000 Sb., toto oprávnění nemá. Protože žalovaný nárok vznikl až po skončení služebního poměru a „nemohl vzniknout dříve, byť souvisí se služebním poměrem“, žalobkyně dovozovala, že ministr vnitra nemůže o tomto nároku jednat a rozhodnout, nýbrž že je v tomto případě dána pravomoc soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1. 2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 11.10.1999 nárok na zaplacení alikvotní části nákladů vynaložených v průběhu služebního poměru žalovaného na rozšíření jeho vzdělání studiem na Střední policejní škole Ministerstva vnitra České republiky. Za rozhodující skutečnost a za právní základ žaloby považovala okolnost, že žalovaný nedodržel závazek setrvat ve služebním poměru k policii po skončení studia po dobu čtyř roků a šesti měsíců, který na sebe vzal dohodou o rozšíření vzdělání, kterou účastníci uzavřeli dne 1.11.1996 podle ustanovení § 64 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Podle ustanovení § 2 odst. 2, části první věty před středníkem zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen ministr) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“). Okolnost, že k projednání a rozhodování věcí služebního poměru policistů není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů, žalobkyně v dovolání nezpochybňuje; namítá však, že pravomoc uvedených orgánů se již nevztahuje na případy, kdy služební poměr (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.) mezi příslušníkem Policie České republiky (policistou) a Policií České republiky (policií) skončil, „byť se služebním poměrem souvisí“. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí. Služebně právní vztahy vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb.). Od této doby jsou služební funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Právní vztahy vyplývající ze služebního poměru policisty však nejsou omezeny výlučně jen na vztahy vyplývající z plnění služebních úkolů pol