21 Cdo 1299/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1299/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1299/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1299.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolená na zotavenou Pracovněprávní vztahy Dotčené předpisy:§ 91 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2019 § 219 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2019 čl. 6 odst. 1 předpisu č. 229/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1299/2021-150 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. M., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Odborovým svazem KOVO, odborovou organizací se sídlem v Praze, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, proti žalovanému V. T. C. R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o určení rozsahu dovolené, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 51/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2020 č. j. 16 Co 140/2020-119, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 21. 2. 2020 domáhala, aby bylo určeno, že dovolená, jejíž čerpání bylo žalovaným určeno žalobkyni na den svátku 22. 4. 2019, se nezapočítává do dovolené žalobkyni za kalendářní rok 2019. Žalobu zdůvodnila tím, že je zaměstnankyní žalovaného už od roku 1999 v závodě XY na pozici XY, že pracuje u žalovaného v nepřetržitém pracovním provozu, ve směně 3, a že žalovaný v období velikonočních svátků, tedy ve dnech 19. 4. 2019 a 22. 4. 2019, většímu počtu zaměstnanců pracujících v nepřetržitém pracovním režimu určil čerpání dovolené, ačkoliv měli na tyto dny rozvržené směny, a následně to odečetl z jejich nároku na dovolenou. Jedním z těchto zaměstnanců byla i žalobkyně, jíž na den 22. 4. 2019 připadla podle předem stanoveného rozvrhu pracovních směn denní dvanáctihodinová pracovní směna. „Žalobce“ (správně žalovaný) jí „určil na tento den dovolenou a posléze ji i do rozsahu celkové dovolené započítal“. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný jednal v rozporu s povinností stanovenou v § 219 odst. 2 zákoníku práce, podle nějž připadne-li v době dovolené zaměstnance svátek na den, který je jinak jeho obvyklým pracovním dnem, nezapočítává se mu do dovolené, a v rozporu s vnitřním předpisem žalovaného – Pracovním řádem. Žalobkyně má za to, že práce ve svátek by měla být i z hlediska společenského zájmu něčím výjimečným, že v určitých případech, včetně nepřetržitého provozu, ji zákon připouští a umožňuje nařizovat pracovní směny i na den svátku, že z toho je logické, že pro zaměstnavatele je výkon takové práce opravdu nutný a nedává proto smysl, aby zaměstnavatel zároveň určil na daný den zaměstnanci čerpání dovolené, a že právě proto, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu, stanoví § 219 odst. 2 zákoníku práce pravidlo, které se vztahuje na všechny zaměstnance. Podle mínění žalobkyně je dovolená primárně určena k odpočinku a regeneraci sil zaměstnanců, a ne k pokrytí odbytových, provozních nebo jiných záležitostí na straně zaměstnavatele. Jednání žalovaného proto považuje za zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany, a spatřuje v něm rozpor se zákonem i s dobrými mravy. Žalovaný zejména namítal, že ustanovení § 219 odst. 2 zákoníku práce se nevztahuje a ani nemůže vztahovat na zaměstnance pracující v tzv. nepřetržitém provozu, neboť tito zaměstnanci nemají obvyklé pracovní dny, a to právě pro povahu nepřetržitého provozu a jemu odpovídající rozvržení pracovní doby, že z povahy provozu může být jejich pracovním dnem kterýkoliv den v týdnu, v měsíci, v roce, a že u nich proto nelze na libovolně dlouhou dobu dopředu stanovit, zda bude určitý den jejich pracovním dnem. Žalovaný odkázal též na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2018 č. j. 20 Co 142/2018-100, v němž soud „posuzoval skutkově totožnou situaci u právního předchůdce žalovaného“ a v němž dospěl k závěru, že zaměstnanci bylo možné odečíst z nároku na dovolenou za kalendářní rok den dovolené čerpaný právě v den, na který měl nařízenou směnu a na který současně připadnul svátek. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 6 C 51/2020-92 žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 526 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Štrofa. Poté, co dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez něj by zůstala otázka nároku na dovolenou za den 22. 4. 2019 mezi účastníky spornou, soud prvního stupně dospěl k závěru, že vliv svátku u zaměstnanců pracujících v nepřetržitém provozu, tj. v provozu, který vyžaduje práci 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu, je jiný, a to z toho důvodu, že ustanovení § 91 odst. 4 zákoníku práce připouští, aby zaměstnavatel zaměstnanci v nepřetržitém provozu nařídil práci i ve svátek, když jenom takto je možné zajistit nepřetržitý provoz, který vyžaduje výkon práce stále po dobu 24 hodin každý den v kalendářním roce, a že rozvržení pracovní doby u zaměstnance v nepřetržitém provozu, je-li mu v konkrétním případě určena směna na svátek, způsobí, že u tohoto zaměstnance se nejedná o den pracovního klidu a bez ohledu na to, že je svátek, musí nařízenou práci v den svátku vykonávat. Skutečnost, že zaměstnanec má na den svátku nařízenu směnu, však musí ovlivnit i případné čerpání dovolené. Je-li zaměstnanci v nepřetržitém provozu nařízena směna na den, který je svátkem, zaměstnanec do práce nastoupit musí. Chce-li mít zaměstnanec tento ten přesto volno, nezbývá mu nic jiného než požádat tento den o čerpání dovolené. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci (v níž žalovaný na den 22. 4. 2019, kdy měla žalobkyně podle rozvrhu pracovní doby pracovat, nařídil žalobkyni čerpání řádné dovolené, kterou žalobkyně čerpala, přestože s čerpáním nesouhlasila) je nerozhodné, zdali uvedený den byla žalobkyni dovolená nařízena, neboť i v případě, že by v kterýkoliv den svátku chtěla žalobkyně mít volno, musela by čerpat dovolenou. Podle názoru soudu prvního stupně „z povahy nepřetržitého provozu jednoznačně vyplývá, že pracovníci pracující v tomto režimu nemají žádné obvyklé pracovní dny, svátky apod. a nelze u nich stanovit, který den připadne na pracovní den, svátek, víkend“, když u „pracovníků v nepřetržitém provozu“ nelze hovořit o obvyklých pracovních dnech či dnech svátku. Z uvedených důvodů se soud prvního stupně „neodchýlil od rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 142/2018-100 a v souladu s ustanovením § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozhodl stejně jako Krajský soud v Hradci Králové, když se jedná o právní případ, který se shoduje v podstatných znacích s řešenou věcí u tohoto soudu“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2020 č. j. 16 Co 140/2020-119 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že dovolená, jejíž čerpání bylo žalovaným určeno žalobkyni na den svátku 22. 4. 2019, se nezapočítává do dovolené žalobkyni za kalendářní rok 2019, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť bez něj by otázka čerpání dovolené žalobkyně za svátek dne 22. 4. 2019, resp. otázka, zda se tento svátek žalobkyni započítává do doby dovolené za kalendářní rok 2019 či nikoli, zůstala mezi účastníky spornou. Odvolací soud má za to, že v projednávaném případě se jedná o věc, která dosud nebyla judikována soudy vyšších stupňů, a že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2018 č. j. 20 Co 142/2018-100 jako soudu odvolacího v obdobné věci je proto třeba považovat za „ojedinělé“, které nemůže založit důvodné očekávání obdobného posouzení věci. Odvolací soud toto rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové považuje za nesprávné, a proto se od něj odchýlil. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy odvolací soud dospěl k závěru, že pravidlo stanovené v ustanovení § 219 odst. 2 zákoníku práce platí i pro zaměstnance, kteří mají nerovnoměrně