21 Cdo 1388/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1388/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2002 Spisová značka:21 Cdo 1388/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1388.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1388/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. T., proti žalovaným 1) P., s.r.o., a 2) K. s. P., a.s., o 276.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 182/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č.j. 18 Co 438/2000-242, takto : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou [poté, co ji se souhlasem soudu prvního stupně změnil tak, že ji postupně rozšířil na částku 276.850,- Kč s příslušenstvím, a poté, co ji vzal ohledně částky 4.800,- Kč s příslušenstvím zpět] domáhal, aby mu žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně 272.050,-Kč s 3% úrokem z prodlení od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu podanou u soudu dne 29.5.1992 proti žalovanému označenému jako K. s., obchodní podnik, zdůvodnil zejména tím, že od ledna 1979 do května 1991, kdy odešel do invalidního důchodu, byl zaměstnancem „žalované organizace“, že v době jeho nepřítomnosti v práci v důsledku pracovní neschopnosti se při stěhování pracoviště ztratila „knihovna magnetických médií“, která byla jeho soukromým vlastnictvím a kterou využíval při své práci a soustavně ji rozšiřoval, a že žalovaný mu odmítá nahradit vzniklou škodu; to přesto, že „okamžitě po zjištění ztráty dne 26.11.1990 požadoval na útvaru obrany zajištění materiálu a upozornil již na existující zcizení“. Zaplacení žalované částky uplatnil z titulu náhrady škody na odložených věcech podle ustanovení § 204 zák. práce. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce podáním ze dne 9.10.1992 (došlým soudu dne 13.10.1992) a podáním ze dne 29.8.1996 (došlým soudu dne 4.9.1996) navrhl, aby do řízení přistoupili další žalovaní, které označil, a posledně uvedeným podáním zároveň vzal žalobu zpět proti původně žalovanému K. s., obchodní podnik. Obvodní soud pro Prahu 3 - poté, co usneseními ze dne 8.4.1993, č.j. 5 C 182/92-95, a ze dne 27.9.1996, č.j. 5 C 182/96-103, na návrh žalobce připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupili další účastníci, a to P., spol. s r.o., [nyní žalovaný 1), a K. s. P., a.s., [nyní žalovaný 2)] - usnesením ze dne 17.12.1996, č.j. 5 C 182/92-116, řízení proti původně žalovanému K. s., o.p., zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání původně žalovaného proti naposled uvedenému usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.7.1997, č.j. 39 Co 215/97-136, odvolací řízení - z důvodu zpětvzetí odvolání v části směřující do výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení - ve vztahu k tomuto výroku zastavil, ve výroku o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 dále rozsudkem ze dne 18.12.1997, č.j. 5 C 182/92-156, žalobu „s žádostí : Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 274.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Soud prvního stupně po provedeném řízení dovodil, že žalovaný 1) není ve sporu věcně pasivně legitimován, když vycházel z toho, že právním nástupcem zaměstnavatele žalobce se stal žalovaný 2). Ve vztahu k žalovanému 2) pak dospěl k závěru, že proti němu není žaloba důvodná, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že utrpěl škodu na věcech patřících do jeho výlučného vlastnictví. Práci žalobce na vytvoření „knihovny modulů zadání“ považoval soud prvního stupně za součást pracovní náplně žalobce, který knihovnu využíval pro potřeby zaměstnavatele z titulu své pracovní funkce samostatného matematika - analytika a později samostatného výzkumného a vývojového pracovníka. I kdyby žalobce prokázal, že předmětná knihovna byla jeho vlastnictvím, nebyly by podle názoru soudu prvního stupně splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech, neboť „v době od března do září 1990 již knihovna nesloužila k plnění pracovních úkolů žalobce a nemohla mít povahu odložené věci“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.12.1998, č.j. 39 Co 219/98-180, ve znění opravného usnesení ze dne 10.11.1999, č.j. 39 Co 219/98-202, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že základní podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech ve smyslu ustanovení § 204 zák. práce byly splněny. Vycházel přitom z toho, že „knihovna zadání“, zachycená na magnetické pásce, kterou vytvořil žalobce mimo svou pracovní náplň, byla jeho vlastnictvím, že byla odkládána u zaměstnavatele v souvislosti s plněním pracovních úkolů na místě, s nímž byl zaměstnavatel srozuměn, a že z tohoto místa (z uzamykatelné skříně v kanceláři žalobce) byla zaměstnavatelem přestěhována do volně přístupné skříně na chodbě, kde došlo k její ztrátě; za nesporné považoval i to, že žalobce uvědomil zaměstnavatele o škodě ve lhůtě do 15 dnů. Soudu prvního stupně vytknul, že důsledně nezkoumal, zda původně označený žalovaný K. s., obchodní podnik, byl v době zahájení řízení nositelem hmotně právní povinnosti, o níž v řízení jde, a zda mohlo dojít během řízení k procesnímu nástupnictví na straně žalovaného na základě singulární sukcese, připomněl mu, že žalobce požadoval náhradu škody i za jiné věci, než za knihovnu zadání, a uložil mu, aby se (mimo jiné) zabýval zjištěním, zda smlouvou o prodeji části podniku ze dne 24.9.1992, uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2), přešla na žalovaného 2) také hmotně právní povinnost, která je předmětem řízení, a aby posoudil důvodnost námitky promlčení vznesené za strany žalovaného 2) v odvolacím řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27.1.2000, č.j. 5 C 182/92-212, žalobu „s žádostí: Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 272.050,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ znovu zamítl, řízení „do částky 4.800,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný 1) není ve sporu pasivně legitimován, že ve vztahu k žalovanému 2) je nárok na náhradu škody promlčen, a navíc, že žalovaní 1) a 2), po nichž žalobce požaduje zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, nejsou nerozlučnými společníky, neboť za škodu podle ustanovení § 204 zák. práce odpovídá „pouze ta organizace, u které je pracovník v pracovním poměru“, resp. její právní nástupce. Vycházel přitom z toho, že původně žalovaný státní podnik K. s., o.p. (poslední zaměstnavatel žalobce), nebyl ke dni podání žaloby (tj. ke dni 29.5.1992) nositelem práv a povinností odpovídajících uplatněnému nároku žalobce, neboť podstatná část tohoto podniku, do níž spadal i projednávaný závazek k náhradě škody, byla již k 1.5.1992, tedy před zahájením řízení v této věci, převedena v rámci privatizace na žalovaného 1), že však ani žalovaný 1), proti němuž žalobce u soudu uplatnil nárok na náhradu škody až dne 13.10.1992, nebyl k tomuto dni nositelem hmotně právní povinnosti, neboť na základě smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 24.9.1992 mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, a podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku přešel závazek k náhradě škody na žalovaného 2); tohoto žalovaného považoval za právního a procesního nástupce zaměstnavatele žalobce - původně žalovaného státního podniku K. s., o.p. Protože žalobce uplatnil nárok na náhradu škody proti žalovanému 2) u soudu až dne 4.9.1996, tedy poté, kdy uplynula tříletá promlčecí doba, počítaná od data škodn