21 Cdo 148/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 148/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2023 Spisová značka:21 Cdo 148/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.148.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dotace Škoda Dotčené předpisy:§ 250 předpisu č. 262/2006 Sb. § 420 předpisu č. 40/1964 Sb. § 16 předpisu č. 312/2002 Sb. § 44 předpisu č. 218/2000 Sb. § 44a předpisu č. 218/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 148/2023-221 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce statutárního města Karviná se sídlem magistrátu v Karviné-Fryštátu, Fryštátská č. 72/1, IČO 00297534, proti žalované V. Z., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné 4 – Mizerově, Stavbařů č. 2202/34, o 587 335 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 187/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 20. 6. 2017 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody 587 335 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná byla na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 3 T 117/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby a že současně byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci (jakožto poškozenému) náhradu škody ve výši 587 335 Kč, která „odpovídá výši odvodu za porušení rozpočtové kázně dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech“. K porušení rozpočtové kázně (k trestné činnosti) došlo jednáním žalované v období od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011, které bylo odhaleno až v závěru roku 2013. Vzhledem k době uplynulé od spáchání trestné činnosti žalované do úhrady odvodu za porušení rozpočtové kázně, která byla žalobcem provedena na základě platebního výměru ze dne 11. 8. 2015, došlo k prodlení se zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobci proto bylo dne 14. 9. 2015 vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle § 44a odst. 7 zákona č. 218/2000 Sb. ve výši 587 335 Kč. Požadovaná částka představuje škodu, která vznikla jako důsledek spáchání trestné činnosti žalovanou, neboť v důsledku jejího jednání musel žalobce zaplatit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. 2. Žalovaná uvedla, že žalobu považuje za nedůvodnou. Zpochybnila tvrzení žalobce, že povinnost k zaplacení penále za prodlení s odvodem vznikla jako důsledek její trestné činnosti. Má za to, že „nelze zjistit příčinnou souvislost mezi jednáním žalované … a následným placením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně“. Dodala, že pokud bylo žalobci uloženo zaplatit penále za prodlení, „tak toto má svůj důvod v jednání žalobce a nikoliv žalované“. 3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29 367 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaná od 1. 7. 2005 pracovala pro žalobce jako „referent administrativy“ a od 1. 11. 2011 jako „referent sociálních věcí“ a že byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2014, č. j. 3 T 117/2014-424, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 To 351/2014-456, uznána vinnou, že v době od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011 se záměrem neoprávněně se obohatit jako zaměstnankyně žalobce vykonávající komplexní agendu péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od 1. 11. 2011 jako referent sociálních věcí nepostupovala podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a vyhlášky č. 182/1981 Sb., čímž porušila základní povinnosti úředníka podle § 16 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. h) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, neboť bez vědomí osob zdravotně postižených či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož byly schváleny a vyplaceny částky, které použila pro svoji potřebu, čímž způsobila žalobci škodu v celkové výši 587 335 Kč a tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku; současně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 587 335 Kč. Platebním výměrem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj č. j. 25168061/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 12. 9. 2015, byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, neboť finanční prostředky získané v této výši žalovanou nebyly použity na vymezený účel, a platebním výměrem téhož úřadu č. j. 2750559/15/3200-31473-806126, který nabyl právní moci dnem 15. 10. 2015, bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, které žalobce uhradil dne 12. 10. 2015. Žádost žalobce o prominutí penále Generální finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 4309/17/7500-30470-010198 zamítlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svým jednáním porušila povinnost při plnění pracovních úkolů, že mezi jejím porušením pracovních povinností a vznikem škody představované vyměřeným penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je dána příčinná souvislost a že škodu způsobila úmyslně, za účelem se obohatit. Uzavřel, že kdyby žalovaná nepáchala trestnou činnost, žalobce by nebyl povinen odvést do státního rozpočtu uvedenou částku a nebylo by mu vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015, a že proto jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu stanovené v § 250 zákoníku práce. Dodal, že není na místě tvrzení žalované, že „žalobce měl zaplatit dříve penále za porušení s odvodem rozpočtové kázně“, jelikož ho mohl „zaplatit nejdříve na základě platebního výměru ve lhůtě v něm stanovené …, a tudíž žalobce v žádném případě nebyl v prodlení s úhradou odvodu“. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku“, neboť jestliže „zaměstnanec činil sporné skutky na vlastní účet, v úmyslu opatřit sobě prospěch, je nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní prospěch, a že touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s nimi“, a že se tedy jednalo o „exces“ z plnění pracovních povinností žalované. To však podle názoru odvolacího soudu nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, protože i v případě posouzení věci podle ustanovení § 250 a násl. zák. práce jsou předpoklady odpovědnosti žalované za škodu stanovené zákoníkem práce splněny. Odvolací soud shledal, že žalovaná způsobila svému zaměstnavateli škodu úmyslně, a že proto „i pokud by se jednalo o pracovněprávní odpovědnost, neplatí omezení uvedené v § 257 odst. 2 zákoníku práce“. Uzavřel, že „na vzniku škody se nepodílí porušení povinností ze strany žalobce“, protože žalobce měl řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců a nemohl předpokládat, že podklady, na jejichž základě byly vystaveny platební poukazy, žalobkyně zfalšovala. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že na uložení „sankčního penále“ nenese žádnou vinu, neboť penále bylo uloženo za zanedbání činnosti žalobce, který nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky, a „nikoliv jako přímý důsledek jednání žalované“, a že proto není dána zákonem požadovaná příčinná souvislost; v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. z