21 Cdo 15/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 15/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po Ing. J. K., zemřelém dne 19. prosince 2008, za účasti 1) Mgr. V. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova č. 1659/14, 2) J. M., 3) Ing. K. B., 4) Ing. E. K., a 5) J. K., 2) až 5) zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 104/14, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 13/2009, o dovolání Mgr. V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2012, č. j. 24 Co 237/2012-437, takto: I. Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. května 2012, č. j. 26 D 13/2009-333, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. prosince 2013, č. j. 6 C 28/2013-111, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 68 Co 390/2014-175, se zrušují. Odůvodnění: Řízení o dědictví po Ing. J. K., zemřelém dne 19.12.2008 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 7.1.2009, č.j. 26 D 13/2009-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Ivana Krušková, notářka v Praze 6 (§ 38 o.s.ř.). V průběhu řízení bylo o dědickém právu zjištěno, že jako zákonní dědicové zůstavitele přicházejí v úvahu pozůstalá manželka Mgr. V. K. a děti zůstavitele J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. Při jednání konaném dne 18.1.2011 před soudním komisařem Mgr. V. K. namítla, že zůstavitel o svém majetku pořídil ústní závětí v Rakousku v prosinci 2004 za účasti MUDr. F. D., na nezjištěné adrese, W. Č. a M. K., a že touto závětí povolal k dědění své dcery J. M. a Ing. K. B. každou k jedné polovině finanční částky ve výši 1.200.000,- Kč, svého syna J. K. a dceru Ing. E. K. každého z nich k jedné polovině finanční částky ve výši 1.200.000,- Kč, a ji ustanovil dědičkou „veškerého ostatního majetku, zejména nemovitosti na adrese V P. V. ve V. v P.“. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1.6.2011, č.j. 26 D 13/2009-223, nejprve určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s Mgr. V. K. ve společném jmění manželů, částkou 3.281.537,20 Kč a výši pasiv společného jmění manželů částkou 111.891,- Kč, a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví a která aktiva a pasiva připadnou pozůstalé manželce. K odvolání Mgr. V. K. a k odvolání J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.2.2012, č.j. 24 Co 227/2011-262, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku II.“ změnil jen v tom, že „do dědictví nepřipadá pohledávka za F. M. ve výši 372.857,17 Kč“, a „ve výroku III.“ jen v tom, že „tato pohledávka za F. M. ve výši 372.857,17 Kč připadá pozůstalé manželce Mgr. V. K. a zároveň se snižuje výše její pohledávky za dědictvím uvedená pod položkou č. 11 z částky 950.654,10 Kč na částku 577.796,93 Kč“, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poté Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 30.5.2012, č.j. 26 D 13/2009-333, uložil Mgr. V. K., aby „do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K., na určení, že je závětní dědičkou dle ústní závěti zůstavitele“; přitom ji poučil, že, „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na ni jako na závětní dědičku“. Uvedl zejména, že „v průběhu dědického řízení došlo mezi účastníky ke sporu o to, zda zůstavitel pořídil ústní závěť v prosinci 2004 v Rakousku“, když Mgr. V. K. tvrdila, že zůstavitel pořídil ústní závěť, zatímco J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. zpochybnili existenci této ústní závěti. Protože „účastníci setrvali na svých rozporných stanoviscích“, soud dospěl k závěru, že „rozhodnutí o dědickém právu, resp. o tom, zda Mgr. V. K. dědí jako dědička ze závěti nebo (jen) jako dědička ze zákona, závisí na zjištění sporné skutečnosti, tj. na tom, zda zůstavitel pořídil ústní závěť v Rakousku“. Jelikož „postavení zákonných dědiců je nesporné“ soud vyzval k podání žaloby Mgr. V. K., neboť „její tvrzení o existenci ústní závěti zůstavitele se jeví jako méně pravděpodobné“. K odvolání Mgr. V. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.9.2012, č.j. 24 Co 237/2012-437, usnesení soudu prvního stupně ze dne 30.5.2012, č.j. 26 D 13/2009-333, změnil „jen v tom“, že Mgr. V. K. uložil, „aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti dětem zůstavitele J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K., o určení, že dle ústní závěti zůstavitele pořízené v Rakousku v prosinci 2004 je závětní dědičkou veškerého majetku zůstavitele (zejména nemovitosti na adrese V P. V. ve V. v P.) s výjimkou částky 1.200.000,- Kč, kterou dle této závěti mají nabýt dcery J. M. a Ing. K. B., každá jednou polovinou, a s výjimkou částky 1.200.000,- Kč, kterou mají dle této závěti nabýt dcera E. K. a syn J. K., každý jednou polovinou“, jinak napadené usnesení potvrdil. Dospěl k závěru, že v souladu s judikaturou je třeba podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 31.12.2012) „zásadně uložit tomu, kdo platnost navenek formálně bezvadné závěti zpochybňuje“, že však „tyto závěry se týkají pouze prokazatelně existujících závětí bez zjevných formálních vad“ a „nelze je použít na spory o existenci, formální náležitosti a obsah mimosoudní ústní závěti pořízené podle cizího práva, které takovou formu závěti připouští“, že „za situace, kdy Mgr. V. K. tvrdí existenci a určitý obsah závěti, která v listinné podobě neexistuje, a toto tvrzení může být prokázáno pouze výslechy svědků, je na ní, aby své tvrzení prokazovala“, že soud prvního stupně proto „správně uložil podání žaloby Mgr. V. K.“, neboť její tvrzení o existenci ústní závěti se jeví jako méně pravděpodobné“. Protože v daném případě bylo nutno prokazovat „nejen existenci závěti, ale také její obsah (žalovat na určení, jaký majetek, resp. jakou jeho část má podle sporné závěti poz. manželka nabýt)“, odvolací soud změnil výrok usnesení soudu prvního stupně v tom smyslu, „aby se žaloba týkala i tohoto obsahu závěti“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Mgr. V. K. dovolání. Uvedla, že se zůstavitelem „trávili vždy část roku ve Vídni, kde měli pronajatý byt“, že „ve Vídni rovněž bydlela její dcera M. K., která v té době studovala na Univerzitě Vídeň“, že „při návštěvě Vídně v prosinci 2004“ se zůstavitel rozhodl, „aniž by ji o tom předem informoval“, pořídit ústní závěť v souladu s § 584 a násl. rakouského obecného zákoníku občanského, že „proto pozval některé ze svých přátel, jmenovitě F. D., P.-M. B., W. Č. a M. K. na návštěvu Vídně, aby byli přítomni pořízení závěti jako svědci“, a namítá, že „rakouský ani český právní řád neumožňují činit rozdíly v hodnověrnosti různých forem závěti“, že „předložené závěti jsou považovány za platné, ledaže byla prokázána jejich neplatnost“ a že „podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř. je nutno uložit tomu, kdo platnost navenek formálně bezvadné závěti zpochybňuje“, což podle ní platí „i pro ústní závěť podle cizího právního řádu“, jestliže ji český právní řád připouští. Domnívá se, že, jestliže rakouské právo vyžaduje „pro prokázání existence a obsahu ústní závěti shodnou přísežnou výpověď tří závětních svědků, vážnou vůli zůstavitele k učinění závěti a vědomí závětních svědků, že jsou přítomni závětnímu aktu, tedy pořízení ústní závěti“, je za splnění těchto podmínek „nutno považovat ústní závěť za platnou a řádně předloženou k dědickému řízení“ a soudům vytýká, že v dědickém řízení „nebyla umožněna výpověď všech tří závětních svědků“, a proto „nebyla splněna formální podmínka platnosti ústní závěti dle § 586 ABGB“, čímž jí bylo znemožněno „předložit v dědickém řízení platnou ústní závěť“. Dovolání je podle dovolatelky přípustné, neboť „otázka uplatnění formy závěti dle cizího právního řádu v dědickém řízení dle předpisů českého civilního práva procesního, kterou občanský zákoník nepřipouští, ale která je přípustná dle předpisů mezinárodního práva soukromého, jakož i otázka postavení této formy závěti v dědickém řízení, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. J. M., Ing. K. B., Ing. E. K. a J. K. k dovolání uvedli zejména, že „praxe rakouských soudů, podle níž není výpověď závětních svědků v dědickém řízení důkazním prostředkem, nýbrž pouze nutným formálním předpokladem platnosti ústní závěti, nemůže být vodítkem pro jednání dle občanského soudního řádu před zdejšími soudy“, že tvrzení Mgr. V. K. „o existenci ústní závěti pořízené dle rakouského právního řádu při v zásadě náhodné návštěvě Vídně, a to čtyři roky před smrtí zůstavitele a před cizími lidmi“, považují za „natolik nevěrohodné, že to plně postačuje k posouzení tohoto tvrz