21 Cdo 1516/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1516/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1516/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1516.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Zástavní právo Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb. § 1315 předpisu č. 89/2012Sb. § 1359 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 10. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2489/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1516/2021USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 988/31, proti žalovaným 1) CLEAR BALANCE, SE se sídlem v Praze 8 – Libni, Podlipného č. 942/11, IČO 24811718, a 2) J. B., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 20 C 136/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2021, č. j. 28 Co 251/2020-971, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021 č. j. 28 Co 251/2020-971 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá právní otázka „výklad pojmu podnikatel“. Soudy se v projednávané věci zabývaly tím, zda žalobkyně úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2017 a 8. 1. 2018 a zástavní smlouvu ze dne 8. 1. 2018 uzavřela v postavení spotřebitele, neboť žalobkyně namítala, že společnost CREDIT ALLIANCE, SE [právní předchůdkyně žalované 1)] účelově žalobkyni poskytla úvěr tzv. „na IČO“, čímž „záměrně postavila žalobkyni mimo působnost zákona o spotřebitelském úvěru“ a dopustila se tak obcházení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z čehož dovozovala neplatnost uvedených smluv (zejména z toho důvodu, že v jejím případě nebyla v souladu s ustanovením § 86 cit. zákona zjišťována úvěruschopnost spotřebitele). Odvolací soud zde přes skutečnost, že žalobkyně „byla v době uzavření obou smluv v zaměstnaneckém poměru“, „přisvědčuje názoru soudu prvního stupně, že za spotřebitele nelze shledat osobu, která smlouvu uzavírá v rámci přípravy výkonu podnikání, což žalobkyně zjevně činila“, a uzavírá, že žalobkyně proto v postavení spotřebitele nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu zde tedy nespočívá na výkladu pojmu podnikatel podle ustanovení § 420 o. z., nýbrž na výkladu pojmu spotřebitel podle ustanovení § 419 o. z., na této právní otázce však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Bez toho, že by dovolacímu přezkumu byla otevřena právní otázka spočívající ve výkladu pojmu spotřebitel podle ustanovení § 419 o. z., potom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka o extrémním rozporu mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy, uplatněná ve vztahu ke skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalobkyně byla „držitelkou živnostenského oprávnění oboru odpovídajícího záměru zakoupit autobus jakožto dopravní prostředek“. Namítá-li dovolatelka, že soudy žalobkyní tvrzené „záměrné obcházení regulace spotřebitelských úvěrů ze strany CREDIT ALLIANCE, SE“ posoudily v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1428/2018, pak přehlíží, že soudy v projednávané věci (na rozdíl od postupu soudů v odkazované věci) zjišťovaly okolnosti, za nichž byly smlouvy o úvěru a zástavní smlouva uzavřeny. Nastoluje-li dovolatelka právní otázku, „zda poučení o nutnosti tvrdit a doložit vznesení námitky relativní neplatnosti zástavní smlouvy mezi bývalým manželem žalobkyně a žalobkyní představuje poučení hmotněprávní či procesní“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud nevyšel ze závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o skutečnostech prokazujících, že manžel žalobkyně relativní neplatnost smluv o úvěru a zástavní smlouvy (z důvodu podle ustanovení § 694 odst. 2 a § 747 o. z.) uplatnil u všech jejich účastníků, ale naopak ze závěru, že v řízení byly zjištěny skutečnosti, které prokazují opak; odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých „bývalý manžel prostřednictvím svého zástupce adresoval tyto námitky pouze vůči právní předchůdkyni prvé žalované a vůči prvé žalované, kterým tyto námitky rovněž došly, nikoli však vůči samotné žalobkyni“. Ani uvedená právní otázka proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Předmětem posouzení v projednávané věci byla zástavní smlouva obsahující ujednání o jiném způsobu uspokojení zástavního věřitele než z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona [podle skutkových zjištění soudů byla v zástavní smlouvě ze dne 8. 1. 2018 sjednána možnost zástavního věřitele uspokojit se po splatnosti zajištěného dluhu ze smluv o úvěru vedle způsobů stanovených zákonem (tj. zpeněžením ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy soudem) také „zpeněžením na základě kupní smlouvy, a to za kupní cenu, za níž lze v daném místě a čase srovnatelnou věc prodat za srovnatelných okolností“, kdy „kupní cena musí činit alespoň 80 % obvyklé ceny nemovitostí stanovené posudkem znalce, kterého zástavní věřitel pro tento účel zvolí a jehož posudek o stanovení obvyklé ceny zástavy poskytne zástavní věřitel žalobkyni v jednom vyhotovení“, „při prodeji zástavy musí být ujednáno, že kupující složí sjednanou kupní cenu nejpozději do 60 dnů od uzavření kupní smlouvy buď přímo zástavnímu věřiteli, nebo do úschovy notáře, advokáta, banky či realitní kanceláře, pověřené zprostředkováním prodeje zástavy, přičemž k vydání kupní ceny z takové úschovy dojde nejpozději do 60 dnů po zápisu vlastnického práva kupujícího k zástavě do katastru nemovitostí“; zástavní věřitele je pak „povinen o průběhu realizace zástavního práva zástavní dlužnici průběžně informovat“]. Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014, na rozdíl od předchozí právní úpravy, připouští jiný způsob uspokojení zástavního věřitele než z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy (srov. § 1359 odst. 1 o. z.), nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu primárně na vyřešení otázky propadné zástavy, nýbrž otázky, zda způsob uspokojení, na kterém se dohodl zástavní věřitel a zástavce, případně zástavní dlužník, respektuje omezení vyplývající pro takovou dohodu z ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) a § 1315 odst. 3 o. z. a tento jiný způsob uspokojení zástavního věřitele ze zástavy byl v dohodě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5983/2017, uveřejněný pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo 1961/2019), a jaké důsledky na platnost zástavní smlouvy má skutečnost, že dohoda o jiném způsobu uspokojení zástavního věřitele těmto požadavkům nevyhovuje, kterou však dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá. Předestřená právní otázka spočívající ve výkladu pojmu propadná zástava proto rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Námitku, že smlouvy o úvěru a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť „se jedná o smlouvy nemravné, resp. lichevní“, a námitku „nedostatku projevu vůle na straně právní předchůdkyně žalovaného