21 Cdo 155/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 155/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., zastoupené advokátkou, o neplatnost usnesení Rady České televize, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 212/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2004 č.j. 16 Co 92/2004-131, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal [žalobou podanou proti žalovaným 1) „Č. t.“ a 2) „Radě Č. t.“], aby bylo určeno, že usnesení Rady Č. t. č. 132/07/01 ze dne 19.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 138/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 142/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 144/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 145/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 146/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 2/M ze dne 10.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 3/M ze dne 10.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 154/08/01 ze dne 19.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 167/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 168/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 171/09/01 ze dne 31.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 173/09/01 ze dne 31.10.2001 a usnesení Rady Č. t. č. 174/09/01 ze dne 31.10.2001 jsou neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená usnesení přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele Č. t., do něhož se žalobce ve stanovené lhůtě přihlásil, nesplňují podmínku určitosti a srozumitelnosti stanovenou v ustanovení § 37 obč. zák. a že jednáním žalovaných došlo k porušení práv žalobce vyplývajících z Čl. 1 Listiny základních práv a svobod i k porušení ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) a § 7 zák. práce, neboť byl vůči němu „ze strany žalované uplatněn nerovný přístup v rámci výběru mezi uchazeči o funkci generálního ředitele Č. t.“. Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co usnesením ze dne 4.12.2001 č.j. 15 C 212/2001-6 řízení proti žalované 2) pro nedostatek její právní subjektivity zastavil] rozsudkem ze dne 24.7.2002 č.j. 15 C 212/2001-44 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení částku 6.000,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že „žalovaná Č. t. je pasivně legitimovaným účastníkem k vedení tohoto sporu, neboť hmotné právo jí přiznává postavení zaměstnavatele“. S ohledem na ustanovení § 28 zák. práce, z něhož vyplývá, že ustanovení týkající se rovného zacházení (§ 1 odst. 3 a 4 zák. práce) se vztahují i na jednání zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru, daný spor „právně podřadil jako spor pracovní“ a rozhodoval jej podle zákoníku práce. Jelikož z výsledků dokazování vyplynulo, že při výběrovém řízení na funkci generálního ředitele Č. t. bylo porušeno ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce, neboť při výběru na pracovní místo nebylo poskytnuto rovné zacházení všem uchazečům, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003 č.j. 11 Co 412/2002-80 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah, z něhož byl žalobní nárok uplatněn, nelze posoudit jako vztah pracovněprávní, neboť podle jeho názoru nelze na daný spor aplikovat ustanovení § 28 věty poslední zák. práce v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, „které by pro zaměstnance z pracovní smlouvy vyplynuly“ (§ 28 věta prvá zák. práce), „náleží i povinnost oznámení (či rozhodnutí), proč uchazeč o post generálního ředitele ČT nebyl zařazen do výběrového řízení“. Vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 zák. práce, z něhož vyplývá, že - pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak - zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování, dovodil, že v daném případě „jde o posouzení takového předmětu, který předcházel vzniku pracovněprávního vztahu jmenováním“. Protože za tohoto stavu je zřejmé, že „ve smyslu ust. § 7 o.s.ř nejde o spor, jehož projednání a rozhodnutí by spadalo do kompetence soudu“, odvolací soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil bez postoupení věci příslušnému orgánu, které podle jeho názoru v daném případě „nepřichází v úvahu“. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12.1.2004 č.j. 21 Cdo 1860/2003-94 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v daném případě je předmětem řízení věc vyplývající ze vztahu mezi občanem (uchazečem o zaměstnání) a právnickou osobou (potenciálním zaměstnavatelem). Účastníci tohoto vztahu jsou navzájem v rovném postavení odvozeném z určujících zájmů stejného typu (směřujících ke vzniku pracovního poměru) a stejné strukturální úrovně, kdy žádný z účastníků nevystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který je právně způsobilý autoritativně (pod správním donucením) rozhodovat o jeho právech a povinnostech. Při úvaze o tom, zda je v daném případě splněna podmínka pravomoci soudu proto není významná okolnost, zda akty řízení (tzv. faktické úkony), které žalobce učinil předmětem sporu, mohou či nemohou být podřazeny pod ustanovení § 28 zák. práce, nýbrž rozhodující je, že předmětem sporu je vztah mezi občanem a právnickou osobou, tedy vztah soukromoprávní. Protože o sporech vyplývajících ze soukromého práva (ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) přísluší rozhodovat soudu, a protože žádný právní předpis nesvěřuje projednání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, dospěl dovolací soud k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci patří podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu. Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11.5.2004 č.j. 16 Co 92/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení „před soudy všech stupňů“ ve výši 13.700,- Kč k rukám „právní zástupkyně“ žalované. Odvolací soud uvedl, že určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jsa vázán právním názorem dovolacího soudu o tom, že v případě předmětných usnesení Rady Č. t. se nejedná o právní úkony, ale pouze o faktické úkony, kterými nemůže být založen právní vztah nebo právo, dospěl k závěru, že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení neplatnosti těchto usnesení Rady Č. t. úspěšná, protože předmětná usnesení „žádný vztah ani právo mezi účastníky nezaložila“. Z toho podle názoru odvolacího soudu rovněž plyne, že žalobce na takovémto určení nemá ani naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., „neboť se jednalo o vnitřní akty řízení a při nich nebyl žalobce k Č. t. v právním vztahu“; v takové situaci „nemohou být námitky žalobce, zaměřené na způsob a formu, ve které byla usnesení Rady Č. t. přijata, opodstatněné“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací soud při svém rozhodování „náležitě nerozlišil mezi tím, co vyplývá z možné aplikace pracovního práva a k čemu je třeba přihlédnout v rámci občanskoprávní úpravy“. Rovněž „zcela pominul“ ustanovení § 8 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., i průběh a podmínky předmětného výběrového řízení na funkci generálního ředitele Č. t. stanovené v bodech II., IV. a VI. zadávací dokumentace, z nichž podle názoru dovolatele vyplývá, že „nelze jednoznačně dojít k nemožnosti opodstatněnosti námitek žalobce, neboť v opačném případě by to znamenalo, že nelze v rámci platné právní úpravy namítat zvýhodnění či naopak znevýhodnění některého z uchazečů v rámci výběrového řízení“. Nebylo by tak možné přezkoumat jednotlivé kroky zadavatele, na jejichž základě dospěl ke konečnému výsledku, a – jak žalobce dále dovozoval – „fakticky by pak v důsledku nepřezkoumatelnosti nebyl žádný rozdíl mezi jednorázovým výběrem zadavatele a mezi jakýmkoli výběrovým řízením“. Závěrem žalobce poukázal „na případnou obdobu s veřejnou soutěží ve smyslu občanského zákoníku (§ 847 a násl.)“ a na judikaturu dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243