21 Cdo 1563/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1563/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2019 Spisová značka:21 Cdo 1563/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1563.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Pracovní doba Pracovní pohotovost Práce přesčas Dotčené předpisy:§ 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 56 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 78 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 78 odst. 1 písm. h) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 100 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017 § 3 písm. a) předpisu č. 589/2006Sb. ve znění do 31.12.2017 § 3 písm. b) předpisu č. 589/2006Sb. ve znění do 31.12.2017 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1563/2019-96 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce STUDENT AGENCY k. s. se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 86/17, IČO 25317075, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, proti žalovanému A. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská č. 504/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 177/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2019 č. j. 15 Co 233/2018-78, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzka, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69. Odůvodnění: Dopisem ze dne 23. 6. 2017 žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán jako řidič autobusu, sdělil žalobci, že podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje svůj pracovní poměr, neboť mu ze strany žalobce nebyla vyplacena část mzdy odpovídající zákonnému příplatku za práci přesčas v rozsahu 82 hodin a 54 minut ve výši 25 % průměrného výdělku, která mu náležela za měsíc duben 2017, v němž odpracoval „minimálně“ 242 hodin a 54 minut, přičemž základní pracovní doba činila 160 hodin. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 18. 8. 2017 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 28. 8. 2017) domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že případné přesčasové hodiny a příplatky za práci přesčas jsou žalobcem propláceny na konci vyrovnávacího období, které končí na konci července 2017, neboť žalovaný souhlasil s prací přesčas i nad rámec nařízené práce přesčas ve výši 150 hodin v kalendářním roce a celkový rozsah práce přesčas mohl činit v průměru maximálně 8 hodin týdně za příslušné vyrovnávací období. Žalobce však nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že odpracoval za měsíc duben 2017 minimálně 242 hodin a 54 minut, neboť „podle rozpisu za měsíc duben 2017 – mzdového podkladu pro řidiče a přehledu docházky řidiče žalovaný celkově odpracoval 153 hod. a 42 min.“ a „k přesčasu tak nemohlo dojít“. Žalobce uvedl, že pracovní doba zaměstnanců v dopravě se řídí nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, z jehož ustanovení § 3 písm. a) a b) je zřejmé, že při výpočtu fondu pracovní doby v případě dálkového autobusu se dvěma řidiči, kdy tito řidiči se střídají, není možné zahrnovat do pracovní doby celou dobu jízdy autobusu, resp. dobu určenou jízdním řádem pro konkrétní spoj. Každému z řidičů je pak započítána polovina doby jízdy, přičemž zbytek doby, kterou řidič netráví jízdou, případně bezpečnostní přestávkou, manipulací s vozidlem atd., tedy i doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, připadá na pracovní pohotovost, za kterou byla žalovanému odměna uhrazena, což vyplývá z výplatní pásky za měsíc duben 2017. Žalovaný namítal, že v měsíci dubnu 2017 nastoupil k celkem 6 zpětným jízdám (6x Praha-Londýn-Praha) v celkovém rozsahu 242 hodin a 54 minut, že tedy odpracoval nad rámec základní měsíční pracovní doby práci přesčas v délce trvání 82 hodin a 54 minut, a že má proto nárok na zákonný příplatek za práci přesčas podle ustanovení § 114 zákoníku práce. Žalovanému však za měsíc duben 2017 nebyl příplatek za práci přesčas vyplacen ani v částečné výši. Žalovaný má za to, že vyrovnávací období práce přesčas a nárok na vyplacení příplatku a jeho splatnost jsou dva odlišné instituty, které je potřeba od sebe vzájemně rozlišovat, a že příplatky za práci přesčas je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci v následujícím výplatním termínu, neboť je po ukončení každého kalendářního měsíce vždy zřejmé, jaký počet přesčasových hodin byl odpracován. K odkazu žalobce na nařízení vlády č. 589/2006 Sb. žalovaný uvedl, že při výkladu jednotlivých ustanovení tohoto nařízení je nutné přihlížet k obecným ustanovením zákoníku práce a že když v ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. uvádí, že se rozumí „pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) ZP také doba...“, tak jazykovým a logickým výkladem zákonodárce navazuje na definici uvedenou v zákoníku práce a rozšiřuje ji také o výčet činností, které se za tuto dobu považují. Podle názoru žalovaného je tedy prvotním předpokladem pracovní pohotovosti to, že se jedná o výkon práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec rozvrhu pracovních směn zaměstnance, a až pokud je tato podmínka splněna, je možné zaměřit se na výčet činností uvedených v nařízení vlády č. 589/2006 Sb. V projednávané věci však uvedená podmínka splněna nebyla, neboť veškerá doba, po kterou trvala cesta Praha-Londýn-Praha, byla v rámci rozvrhu pracovních směn zaměstnance. Žalovaný je přesvědčen, že pro rozvázání pracovního poměru „byly v daném případě důvody naplněny a není zde důvodu pro jeho zneplatnění“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 38 C 177/2017-51 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hofrichtera. „Hlavní rozpor mezi účastníky“ shledal v otázce, zda celá doba jízdy žalovaného podle rozpisu žalobce je pracovní dobou i přesto, že během této doby neřídí, nebo se jedná částečně o pracovní pohotovost podle ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., a dovodil, že toto ustanovení „pouze rozšiřuje definici obecné úpravy“ obsažené v § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, a že tedy pracovní pohotovost může být zaměstnancem držena jen mimo jeho rozvrh směn. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud zaměstnanec bude za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku v době svého rozvrhu směn, nebude se jednat o pracovní pohotovost, ale o výkon práce, a vycházeje ze zjištění, že z rozpisu směn žalovaného na duben 2017 a z jízdního řádu Praha-Londýn-Praha platného od 18. 4. 2016 vyplývá, že žalobcem byla určena směna na daný spoj, která začínala 17:18 hod. a končila 12:35 hod. následující den, na což navazovala směna začínající 9:40 hod. a končící 6:52 hod. následující den, uzavřel, že žalovaný v uvedenou dobu nemohl být v pracovní pohotovosti tím, že byl za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, jelikož „se jednalo o časy v jeho rozvrhu směn“. Protože žalovaný za duben 2017 vykonal celkem 6 těchto jízd, odpracoval za tento měsíc celkem 242 hodin a 54 minut, a vykonal tak 82 hodin a 54 minut přesčasové práce, za kterou mu v souladu s ustanovením § 114 odst. 1 zákoníku práce vznikl nárok na příplatek za dobu práce přesčas ve výši 25 % průměrného výdělku, přičemž tento příplatek, na který žalovanému vzniklo právo v měsíci dubnu 2017, byl podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce splatný nejpozději do 31. 5. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce vyplatil žalovanému pouze „příspěvek“ za pracovní pohotovost, který dosahuje 10 % jeho výdělku, nezaplatil žalovanému část mzdy v rozsahu rozdílu mezi příplatkem za přesčas a již zaplaceným „příplatkem“ za pracovní pohotovost, tedy ve výši 15 % průměrného výdělku žalovaného za 86,25 odpracovaných hodin. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalovanému „vzniklo právo na okamžité zrušení pracovního poměru“, a okamžité zrušení pracovního poměru je tak platným právním jednáním. K odvolání žalobce Kraj