21 Cdo 1563/2019 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1563/2019-96 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce STUDENT AGENCY k. s. se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 86/17, IČO 25317075, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, proti žalovanému A. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská č. 504/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 177/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2019 č. j. 15 Co 233/2018-78, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzka, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69. Odůvodnění: Dopisem ze dne 23. 6. 2017 žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán jako řidič autobusu, sdělil žalobci, že podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje svůj pracovní poměr, neboť mu ze strany žalobce nebyla vyplacena část mzdy odpovídající zákonnému příplatku za práci přesčas v rozsahu 82 hodin a 54 minut ve výši 25 % průměrného výdělku, která mu náležela za měsíc duben 2017, v němž odpracoval „minimálně“ 242 hodin a 54 minut, přičemž základní pracovní doba činila 160 hodin. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 18. 8. 2017 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 28. 8. 2017) domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že případné přesčasové hodiny a příplatky za práci přesčas jsou žalobcem propláceny na konci vyrovnávacího období, které končí na konci července 2017, neboť žalovaný souhlasil s prací přesčas i nad rámec nařízené práce přesčas ve výši 150 hodin v kalendářním roce a celkový rozsah práce přesčas mohl činit v průměru maximálně 8 hodin týdně za příslušné vyrovnávací období. Žalobce však nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že odpracoval za měsíc duben 2017 minimálně 242 hodin a 54 minut, neboť „podle rozpisu za měsíc duben 2017 – mzdového podkladu pro řidiče a přehledu docházky řidiče žalovaný celkově odpracoval 153 hod. a 42 min.“ a „k přesčasu tak nemohlo dojít“. Žalobce uvedl, že pracovní doba zaměstnanců v dopravě se řídí nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, z jehož ustanovení § 3 písm. a) a b) je zřejmé, že při výpočtu fondu pracovní doby v případě dálkového autobusu se dvěma řidiči, kdy tito řidiči se střídají, není možné zahrnovat do pracovní doby celou dobu jízdy autobusu, resp. dobu určenou jízdním řádem pro konkrétní spoj. Každému z řidičů je pak započítána polovina doby jízdy, přičemž zbytek doby, kterou řidič netráví jízdou, případně bezpečnostní přestávkou, manipulací s vozidlem atd., tedy i doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, připadá na pracovní pohotovost, za kterou byla žalovanému odměna uhrazena, což vyplývá z výplatní pásky za měsíc duben 2017. Žalovaný namítal, že v měsíci dubnu 2017 nastoupil k celkem 6 zpětným jízdám (6x Praha-Londýn-Praha) v celkovém rozsahu 242 hodin a 54 minut, že tedy odpracoval nad rámec základní měsíční pracovní doby práci přesčas v délce trvání 82 hodin a 54 minut, a že má proto nárok na zákonný příplatek za práci přesčas podle ustanovení § 114 zákoníku práce. Žalovanému však za měsíc duben 2017 nebyl příplatek za práci přesčas vyplacen ani v částečné výši. Žalovaný má za to, že vyrovnávací období práce přesčas a nárok na vyplacení příplatku a jeho splatnost jsou dva odlišné instituty, které je potřeba od sebe vzájemně rozlišovat, a že příplatky za práci přesčas je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci v následujícím výplatním termínu, neboť je po ukončení každého kalendářního měsíce vždy zřejmé, jaký počet přesčasových hodin byl odpracován. K odkazu žalobce na nařízení vlády č. 589/2006 Sb. žalovaný uvedl, že při výkladu jednotlivých ustanovení tohoto nařízení je nutné přihlížet k obecným ustanovením zákoníku práce a že když v ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. uvádí, že se rozumí „pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) ZP také doba...“, tak jazykovým a logickým výkladem zákonodárce navazuje na definici uvedenou v zákoníku práce a rozšiřuje ji také o výčet činností, které se za tuto dobu považují. Podle názoru žalovaného je tedy prvotním předpokladem pracovní pohotovosti to, že se jedná o výkon práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec rozvrhu pracovních směn zaměstnance, a až pokud je tato podmínka splněna, je možné zaměřit se na výčet činností uvedených v nařízení vlády č. 589/2006 Sb. V projednávané věci však uvedená podmínka splněna nebyla, neboť veškerá doba, po kterou trvala cesta Praha-Londýn-Praha, byla v rámci rozvrhu pracovních směn zaměstnance. Žalovaný je přesvědčen, že pro rozvázání pracovního poměru „byly v daném případě důvody naplněny a není zde důvodu pro jeho zneplatnění“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 38 C 177/2017-51 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hofrichtera. „Hlavní rozpor mezi účastníky“ shledal v otázce, zda celá doba jízdy žalovaného podle rozpisu žalobce je pracovní dobou i přesto, že během této doby neřídí, nebo se jedná částečně o pracovní pohotovost podle ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., a dovodil, že toto ustanovení „pouze rozšiřuje definici obecné úpravy“ obsažené v § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, a že tedy pracovní pohotovost může být zaměstnancem držena jen mimo jeho rozvrh směn. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud zaměstnanec bude za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku v době svého rozvrhu směn, nebude se jednat o pracovní pohotovost, ale o výkon práce, a vycházeje ze zjištění, že z rozpisu směn žalovaného na duben 2017 a z jízdního řádu Praha-Londýn-Praha platného od 18. 4. 2016 vyplývá, že žalobcem byla určena směna na daný spoj, která začínala 17:18 hod. a končila 12:35 hod. následující den, na což navazovala směna začínající 9:40 hod. a končící 6:52 hod. následující den, uzavřel, že žalovaný v uvedenou dobu nemohl být v pracovní pohotovosti tím, že byl za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, jelikož „se jednalo o časy v jeho rozvrhu směn“. Protože žalovaný za duben 2017 vykonal celkem 6 těchto jízd, odpracoval za tento měsíc celkem 242 hodin a 54 minut, a vykonal tak 82 hodin a 54 minut přesčasové práce, za kterou mu v souladu s ustanovením § 114 odst. 1 zákoníku práce vznikl nárok na příplatek za dobu práce přesčas ve výši 25 % průměrného výdělku, přičemž tento příplatek, na který žalovanému vzniklo právo v měsíci dubnu 2017, byl podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce splatný nejpozději do 31. 5. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce vyplatil žalovanému pouze „příspěvek“ za pracovní pohotovost, který dosahuje 10 % jeho výdělku, nezaplatil žalovanému část mzdy v rozsahu rozdílu mezi příplatkem za přesčas a již zaplaceným „příplatkem“ za pracovní pohotovost, tedy ve výši 15 % průměrného výdělku žalovaného za 86,25 odpracovaných hodin. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalovanému „vzniklo právo na okamžité zrušení pracovního poměru“, a okamžité zrušení pracovního poměru je tak platným právním jednáním. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. ledna 2019 č. j. 15 Co 233/2018-78 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ze dne 23. 6. 2017 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 203,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Hrouzka. Odvolací soud je toho názoru, že jak žalovaný, tak soud prvního stupně, kteří mají za to, že úprava pracovní pohotovosti stanovená v § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce se použije vedle úpravy pracovní pohotovosti stanovené v nařízení vlády č. 589/2006 Sb., při této své interpretaci právní normy přehlížejí ustanovení § 100 odst. 1 zákoníku práce, který vládu zmocňuje stanovit odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě. Nařízení vlády č. 589/2006 Sb. vydané právě na základě zákonného zmocnění v ustanovení § 100 odst. 1 zákoníku práce upravuje odchylně pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v dopravě a přímo stanoví, že pracovní pohotovostí člena osádky autobusu je doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku. Úprava speciální se přitom použije namísto úpravy obecné, dle zásady lex specialis derogat legi generali, nikoliv vedle či společně s úpr