21 Cdo 1670/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1670/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2011 Spisová značka:21 Cdo 1670/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1670.2010.2 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 344 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 1, § 18, § 21 odst. 1 předpisu č. 181/2007Sb. § 1, § 2, § 4, § 18, § 19 předpisu č. 451/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1670/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Z. B., zastoupené Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti České republice - Archivu bezpečnostních složek se sídlem v Praze 3, Žižkov, Siwiecova č. 2428/2, IČO 75112817, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 38/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2010, č. j. 21 Co 450/2009 - 89, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že „pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá“, a aby žalované byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 4. 1994 jí vznikl pracovní poměr k České republice - Ministerstvu vnitra se zařazením na systemizovaném pracovním místě samostatný odborný referent archivní a spisové služby MV, že po celou dobu vykonávala činnosti, které podle ustanovení § 13 zákona č. 181/2007 Sb. nyní patří do působnosti žalované, a že se proto ke dni 1. 2. 2008 stala v souladu s ustanovením § 21 téhož zákona jejím zaměstnancem. Žalovaná (i Ministerstvo vnitra) ji však za svého zaměstnance nepovažuje a odmítá jí přidělovat práci, aniž by její pracovní poměr byl v souladu s příslušnou právní úpravou řádně ukončen. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 18 C 38/2008-55, určil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá, „řízení, aby žalované byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat“, zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 10.996,- Kč k rukám Mgr. Petra Pazdery. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně byl založen pracovní smlouvou ze dne 31. 8. 1994 (správně 27. 4. 1994), uzavřenou mezi žalobkyní a Českou republikou - Ministerstvem vnitra, že se tedy zaměstnavatelem žalobkyně stal stát (Česká republika) a že jak Ministerstvo vnitra, tak Archiv bezpečnostních složek, jsou organizačními složkami státu. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace ve sporu považoval za neopodstatněnou, neboť žaloba směřuje proti státu a stát (tj. Česká republika) se tak stal v souladu s ustanovením § 90 o. s. ř. účastníkem řízení, aniž by přitom bylo - vzhledem k okolnostem projednávané věci – podstatné, „za jakou jeho organizační složku v daném případě považuje žalobkyně a potažmo ani soud, který je jinak povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat v konkrétním sporu za stát, a kterou přibere (pokud se ho neúčastní již dříve) do řízení“. Protože v řízení nebylo žádnou ze stran sporu tvrzeno a natož pak prokázáno, že by existující a trvající pracovněprávní vztah žalobkyně k České republice byl ukončen nějakým ze způsobů, o kterých pojednává zákoník práce, a že by tedy v pracovněprávním vztahu žalobkyně vůči státu nastala nějaká obsahová změna, žalobkyně má stále stejného zaměstnavatele, tj. stát, a tedy její pracovní poměr k České republice dosud trvá. Okolnost, že vznikl Archiv bezpečnostních složek jako organizační složka České republiky, nemění nic na existenci pracovního poměru mezi žalobkyní a státem. Jde jen o to, kdo za stát jako organizační složka vystupuje, a tím je Archiv bezpečnostních složek. Zastavení řízení o uložení povinnosti žalované poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2010, č. j. 21 Co 450/2009-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve znění, že se určuje, že zaměstnavatelem žalobkyně Z. B. je od 1. 2. 2008 Česká republika - Archiv bezpečnostních složek“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.720,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika - Archiv bezpečnostních složek je ve věci pasivně legitimována, neboť příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2 zákoníku práce oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a že mezi účastníky bylo nesporné, že činnost, kterou vykonávala žalobkyně u svého zaměstnavatele ČR - Ministerstvo vnitra, přešla do jiné organizační složky státu, tj. Archivu bezpečnostních služeb, dovodil, že ustanovení § 344 zákoníku práce zcela jednoznačně stanoví podmínky pro přechod výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v případě, že se část organizační složky státu převádí do jiné organizační složky státu, což se v případě žalobkyně stalo. Vyjádřil názor, že pokud by žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené v ustanovení § 18 a 21 zákona č. 181/2007 Sb., „mohla by jí být dána výpověď dle příslušných ustanovení zákoníku práce“. Přihlédl přitom též k tomu, že jak Ministerstvo vnitra, tak Archiv bezpečnostních složek ještě před 1. 2. 2008 žalobkyni sdělily, že se žalobkyně stane zaměstnankyní Archivu bezpečnostních složek, a že i sám žalovaný v jednom ze svých podání soudu prvního stupně „vykládá ust. § 18 a 21 odst. 1 zák.č. 181/2007 jako zcela jasné, určité a srozumitelné, uvádí svůj vstřícný přístup k zaměstnancům, že v případech nemocných zaměstnanců a matek na mateřské nebo rodičovské dovolené negativní lustrační osvědčení nevyžadovala (čili ani Archiv nepovažoval předložení negativního lustračního osvědčení za obligatorní předpoklad výkonu práce jeho zaměstnanců)“, z čehož „je tedy zřejmé, že ani Archiv bezpečnostních složek se nedomnívá, že by všichni zaměstnanci, pokud by nepředložili negativní lustrační osvědčení, zaměstnanci Archivu být nemohli, že se nejedná o zákonnou podmínku, bez jejíhož splnění nelze být u Archivu zaměstnán“. Navíc teprve dnem 1. 2. 2008 mohl Archiv bezpečnostních složek chtít po žalobkyni jako po své zaměstnankyni splnění podmínek uvedených v ustanovení § 18 zákona č. 181/2007 Sb.; do té doby neexistoval subjekt, z jehož strany by takový požadavek byl oprávněný. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná v první řadě vytýká oběma soudům, že „absolutně ignorovaly“ argumenty žalované, které vycházely z „mezinárodní judikatury“, ačkoliv při interpretaci „jednoduchého práva“ si soudy nevystačí pouze se zněním zákona, nýbrž je třeba zvažovat též ústavní aspekty, „které zpravidla nalezneme v judikatuře Ústavního soudu“ a připomíná některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, týkající se oprávnění demokratického státu žádat od svých úředníků loajalitu vůči ústavním principům, o něž se opírá, a že posuzovaly přechod žalobkyně k žalované jen podle ustanovení § 344 zákoníku práce, ač ten výslovně odkazuje na „zvláštní právní předpis, kterým je právě zákon č. 181/2007 Sb.“. Opakuje, že není věcně pasivně legitimována, a že „věcná pasivní legitimace svědčí České republice - Ministerstvu vnitra, neboť pochybení, pokud vůbec k nějakému došlo, nastalo právě na straně ČR - Ministerstva vnitra“. Je přesvědčena, že podmínka bezúhonnosti a spolehlivosti se vztahuje jak na vedoucí zaměstnance, tak také na ostatní zaměstnance, a protože žalobkyně odmítla předložit tzv. lustrační osvědčení se sdělením, že nesplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb. pro vydání osvědčení, nesplnila podmínku podle § 18 zákona č. 181/2007 Sb. a nemohla se ani ve smyslu § 21 téhož zákona stát zaměstnancem žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně, bude-li shledáno přípustným, zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v