21 Cdo 1673/2012 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1673/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce AZS 98, s. r. o. se sídlem v Praze 4, U Habrovky č. 247/11, IČO 25227254, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 18, proti žalovaným 1) H E R B S T akciové společnosti se sídlem v Ústí nad Labem, Ve stromkách č. 196/3, IČO 00526835, zastoupenému JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1120/43, a 2) JUDr. Marcele Štemberové se sídlem v Ústí nad Labem, Veleslavínova č. 14, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce KOMASTAV a. s. v likvidaci se sídlem v Ústí nad Labem, Přístavní č. 483/27, IČO 47307536, o 798.811,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 845/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 798.811,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se dne 16. 12. 2006 zúčastnil veřejné dobrovolné dražby, kterou organizoval žalovaný 1) jako dražebník na návrh žalované 2), a že na základě toho, že učinil nejvyšší podání ve výši 5.700.000,- Kč, se stal vydražitelem předmětu dražby (souboru movitých věcí specifikovaných ve dražební vyhlášce ze dne 15. 11. 2006). Dne 18. 12. 2006 zjistil, že stav předmětu dražby neodpovídá popisu v dražební vyhlášce ani stavu v době jeho prohlídky před konáním dražby, jíž se žalobce zúčastnil. Podle názoru žalobce „muselo být s předmětem dražby, respektive s jednotlivými movitými věcmi – nákladními automobily – manipulováno“; některé nákladní automobily byly žalovanou 2) „dány do užívání třetímu subjektu“, který je zřejmě užíval „i po proběhnuvší dražbě“, z některých nákladních automobilů „byly demontovány různé podstatné věci – zejména hydraulická zařízení, vývěvy, byly vyměněny pneumatiky apod.“, a několik automobilů dne 18. 12. 2006 na místě, kde se měly po dražbě nacházet, vůbec nebylo. Z protokolu o ohledání tohoto místa sepsaného Policií ČR, na kterou se žalobce obrátil, je podle žalobce patrné, že plnění ze strany žalovaného 2 (předání automobilů) se stalo nemožným a že „povinnost žalobce plnit (doplatit finanční částku) zanikla“. Žalovaný 1) poté „prohlásil předmětnou dražbu za neplatnou“ a vyúčtoval žalobci náklady zmařené dražby v celkové výši 798.811,- Kč, které si započetl vůči dražební jistotě zaplacené žalobcem ve výši 1.400.000,- Kč. Tím se žalovaný 1) podle názoru žalobce bezdůvodně obohatil „nejméně“ o částku 228.811,- Kč, neboť nejvýše přípustná odměna dražebníka činí podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) 10 % ceny dosažené vydražením, tj. v posuzované věci 570.000,- Kč. Zaplacení zbývající částky 570.000,- Kč se žalobce po žalovaných domáhá z důvodu náhrady škody, neboť žalovaný 1) nesplnil svou povinnost připojit ke dražební vyhlášce dodatek, kterým by specifikoval změnu stavu předmětu dražby, a žalovaný 2) „s největší pravděpodobností“ nepředal žalovanému 1) „informace o stavu předmětu dražby“ a „zcela jednoznačně nezabezpečil stav předmětu dražby“. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 9. 2010 č. j. 10 C 845/2009-111 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 2.850,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 1) co do zaplacení 795.961,- Kč s úroky z prodlení, ve vztahu k žalované 2) zamítl žalobu „v celém rozsahu“ a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 64.906,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Třeštíka. Rozhodnutí o přiznání částky 2.850,- Kč s úroky z prodlení žalobci odůvodnil tím, že žalovaný v průběhu řízení nárok uplatněný žalobou v tomto rozsahu uznal, neboť o tuto částku překročila odměna vyúčtovaná žalovaným 1) žalobci nejvýše přípustnou odměnu dražebníka stanovenou v ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Neshledal důvody k zaplacení náhrady škody žalovanými žalobci, neboť „žalobci nevznikla v příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných popsaným v žalobě škoda na majetku ve výši 798.811,- Kč“, protože „jedinou přímou příčinou“ vzniku povinnosti žalobce zaplatit náklady dražby byla nečinnost žalobce, který nezaplatil cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, a odpovědnosti žalovaných za vady vydražené věci podle ustanovení § 63 odst. 1 a 4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) by se žalobce mohl dovolávat jen za předpokladu, že by na něj přešlo vlastnické právo k předmětu dražby, tj. že by uhradil cenu dosaženou vydražením. Soud prvního stupně uzavřel, že částku 795.961,- Kč nelze žalobci přiznat ani z důvodu bezdůvodného obohacení, neboť tuto částku představují náklady dražby (náklady na zveřejnění na centrální adrese, na zpracování znaleckých posudků a na komerční inzerci) ve výši 117.661,- Kč včetně daně z přidané hodnoty (DPH) a odměna dražebníka ve výši odpovídající ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tj. 570.000,- Kč, zvýšená o DPH ve výši 19 %. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 14 Co 245/2011-161 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 1) co do částky 795.961,- Kč, tak, že žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci 108.300,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, jinak rozsudek v tomto výroku a ve výrocích o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 47.071,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Richarda Třeštíka a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci, neboť žalobce zmařil dražbu nezaplacením ceny dosažené vydražením, a nenabyl proto vlastnictví k předmětu dražby; bylo-li s předmětem dražby „manipulováno způsobem, který po dražbě vydražené věci znehodnotil“, nevznikla škoda žalobci, nýbrž žalované 2), resp. úpadci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nejvýše přípustnou odměnu dražebníka stanovenou v ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která v posuzované věci činila 570.000,- Kč, nelze zvýšit o daň z přidané hodnoty, a že proto v rozsahu částky 108.300,- Kč odpovídající této dani, kterou žalovaný 1) vyúčtoval žalobci v rámci nákladů zmařené dražby a kterou započetl na jím zaplacenou dražební jistotu, získal žalovaný 1) majetkový prospěch plněním žalobce bez právního důvodu, který je povinen mu vydat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jehož obsahu (srov. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujících výrocích o věci samé. Namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposkytl žalobci „adekvátní ochranu“, neboť neprovedl důkazy, které žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení a které představovaly jím označené spisy Policie České republiky a „smlouvy o pronájmu automobilů tvořících předmět dražby společnosti KOMASTAV Trans, s. r. o., včetně dohody o ukončení nájmu“, přestože již z důkazů provedených odvolacím soudem „jednoznačně vyplynulo“, že „došlo ke škodě na majetku“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nadbytečné vést dokazování o tom, zda dražba byla provedena v souladu se zákonem, či nikoliv, neboť platnost dražby soud může posuzovat jen v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); zdůrazňuje, že „ne jakékoliv porušení tohoto zákona je důvodem pro vyslovení neplatnosti dražby“, a upozorňuje na „speciální konstrukci“ odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 63 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalobce je přesvědčen, že jeho jednání spočívající v nezaplacení zbývající části ceny dosažené vydražením dražebníkovi a v jejím „složení na bankovní účet soudu a požádání o přijetí do soudní úschovy“ bylo přiměřené „okolnostem ohrožení majetku žalobce“. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že v řízení má být podle jeho názoru řešena otázka zásadního právního významu [„zda je přijatelné, aby soud nezkoumal, zda skutkový děj vylíčený žalobcem je nutné subsumovat pod právní úpravu náhrady škody či bezdůvodného oboh