21 Cdo 1682/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1682/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2004 Spisová značka:21 Cdo 1682/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1682.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1682/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v K., proti povinnému J. S., zastoupenému advokátkou, pro 535.165,08,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 1337/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2004, č.j. 12 Co 95/2004-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Na návrh oprávněné Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 27.11.2003, č.j. E 1337/2003-9, nařídil podle „vykonatelných výkazů nedoplatků Okresní správy sociálního zabezpečení v K. ze dne 31.12.2000 č.j. 1626/03, ze dne 31.3.2003 č.j. 2327/03, ze dne 10.4.2003 č.j. 2871/03 a ze dne 31.7.2003 č.j. 4611/03“ k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 536.165,08 Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky, jakož i dalších nákladů, které budou oprávněné v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinné přiznány; zároveň povinnému zakázal, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel při provedení výkonu rozhodnutí sepíše. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.4.2004, č.j. 12 Co 95/2004-53, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že všechny k výkonu navržené výkazy nedoplatků byly povinnému řádně doručeny do vlastních rukou (výkaz nedoplatků ze dne 31.12.2002 č.j. 1626/03 ve výši 75.514,- Kč dne 3.2.2003, výkaz nedoplatků ze dne 31.3.2003 č. j. 2327/03 ve výši 203.321, - Kč dne 15.4.2003, výkaz nedoplatků ze dne 31.7.2003 č.j. 4611/03 ve výši 226.756,- Kč dne 25.8.2003, a to všechny pod jeho obchodním jménem „J. S., S.-e.“, a výkaz nedoplatků ze dne 10.4.2003 č.j. 2871/03 ve výši 30.574,08 Kč převzal osobně dne 25.4.2003 a opatřil jej svým podpisem), a že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je ve formální a obsahové shodě s těmito rozhodnutími oprávněné, která jsou pravomocná a vykonatelná, dospěl odvolací soud k závěru, že všechny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny. Zdůraznil, že soud prvního stupně zcela vyhověl návrhu, a proto usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění (§ 254, § 169 odst. 2 o.s.ř.). K námitce povinného ohledně „případné částečné náhrady dluhu“ uvedl, že může být řešena až v dalším stadiu řízení k návrhu povinného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný z důvodů uvedených v ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.“ (neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), dovolání, jehož přípustnost dovozuje „z poučení uvedeného v napadeném usnesení“ a z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami uvedenými v odvolání, zejména s tím, že „zmíněné výkazy, o které se v daném případě jedná, nebyly skutečně nikdy doručeny do rukou povinného a povinný je skutečně ani neviděl“; v té souvislosti namítá, že „závěr odvolacího soudu, že v posledních dvou letech zasílá oprávněná korespondenci povinného na adresu provozovny, kde jeho otec nepobývá“, je nepravdivý, neboť „korespondence povinného byla adresována na adresu J.“ a „na této adrese otec povinného již několik let bydlí“. Dále namítá, že „tvrzení odvolacího soudu o částce 54.098,08 Kč, která se má nalézat v 5. řádce tabulky (ve výkazu ze dne 10.4.2003 č.j. 2871/03) a se kterou zřejmě dle úvahy odvolacího soudu oprávněná počítala, nekoresponduje s dalším tvrzením soudu ohledně téže částky, které je uvedeno v poslední větě na straně 2 napadeného rozhodnutí“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že uvedl do rozhodnutí údaje, které nejenže nejsou správné, ale - podle přesvědčení povinného - do rozhodnutí soudu vůbec nepatří, neboť s tímto rozhodnutím nesouvisí; konkrétně nesouhlasí s tím, že odvolací soud v rozhodnutí uvedl, že „povinný nezaplatil 21 výkazů nedoplatků a předmětné 4 představují jen malou část z celkového dluhu povinného“, že „povinný od března 1997 ani jednou řádně a včas měsíční předpis pojistného za své zaměstnance nezaplatil“ a že „povinný zaplatil v září 2000 větší část platby, a to těsně před hlavním líčením, když chtěl údajně vyjádřit účinnou lítost“, což se povinnému jeví jako “přiklánění se odvolacího soudu na stranu oprávněné“. Povinný rovněž poukazuje na to, že „ani napadené usnesení odvolacího soudu mu nebylo řádně doručeno, neboť bylo předáno jeho manželce“. Protože „žádný ze zmíněných výkazů uvedených v napadeném usnesení mu nebyl doručen do vlastních rukou“, navrhl v odvolání „grafologickou zkoušku“, což odvolací soud neakceptoval a o tomto požadavku povinného se ani nezmínil. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná navrhla, aby dovolání povinného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto; uvedla, že „dovolání neobsahuje nic jiného nebo nového, čím by se odvolací soud již nezabýval a nevypořádal“, a nejde ani o situaci, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst.2 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.c), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo kte