21 Cdo 1697/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1697/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1697/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1697.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 241b odst. 3 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1697/2024-789 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Doležílkem v právní věci žalobkyně S. J., zastoupené Mgr. Evou Kičinkovou, advokátkou se sídlem v Tachově, Zámecká č. 2111, proti žalovanému CHODOVAR spol. s r. o. se sídlem v Chodové Plané, Pivovarská č. 107, IČO 18252125, zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 19 C 68/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2024, č. j. 10 Co 442/2023-732, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Ungra, advokáta se sídlem v Plzni, Harantova č. 511/14. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivany Stlukové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 730/9. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2024, č. j. 10 Co 442/2023-732, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje. Dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že „se domnívá, že soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena jinak“, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že právní závěr o navýšení odškodnění ve smyslu § 271s zákoníku práce zcela odmítl“, že „soudem vyřešená otázka procesního práva má být posouzena jinak“ a že „právní otázka přípustnosti nového, resp. dalšího důvodu pro přiznání nemajetkové újmy měla být posouzena jinak“. 6. V částech, v nichž dovolatelka namítá, že otázky řešené odvolacím soudem mají (měly) být posouzeny jinak, má dovolatelka podle obsahu dovolací argumentace zjevně na mysli, že by jí předestřené otázky měly být řešeny jinak, než jak je posoudil odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení § 237 o. s. ř. – jak vyplývá z výše uvedeného – nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.). Dosavadní judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, přitom dovolatelka v dovolání neoznačila. 7. Uvádí-li pak dovolatelka, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že právní závěr o navýšení odškodnění ve smyslu § 271s zákoníku práce zcela odmítl“, není z dovolání zřejmé, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení dovolatelkou předestřené právní otázky odvolacím soudem podle jejího mínění odchyluje. Dovolatelka ve vztahu k této právní otázce v dovolání nespecifikovala žádné judikaturní závěry dovolacího soudu, které podle jejího názoru odvolací soud nerespektoval, neuvedla, v čem má tvrzená odchylka právního posouzení odvolacího soudu spočívat, a neoznačila ani žádné (konkrétní) rozhodnutí dovolacího soudu, s jehož závěry by řešení této právní otázky odvolacím soudem mělo být v rozporu. 8. Dovolatelka se v dovolání omezila pouze na kritiku posouzení otázky zvýšení odškodnění ve smyslu § 271s zákoníku práce odvolacím soudem, nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti poškození levého ramene žalobkyně s pracovním úrazem ze dne 16. 6. 2017 a se způsobem, jakým odvolací soud k tomuto závěru dospěl, polemiku se závěrem odvolacího soudu, že v případě tvrzení žalobkyně týkajících se inkontinence jakožto dalšího zdravotního problému, kterým trpí a který dává také do souvislosti s pracovním úrazem ze dne 16. 6. 2017, se jedná o nepřípustnou novotu, a konstatování, že „vůči ní napadená roz