21 Cdo 1779/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1779/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2010 Spisová značka:21 Cdo 1779/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1779.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Volba práva (prorogace) Výpověď z pracovního poměru Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 36 předpisu č. 97/1963Sb. § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 6. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.                                                                                                       21 Cdo 1779/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 5, proti žalovanému RFE/RL, Inc., se sídlem ve Wilmington, County of Newcastle 19801, 100 West Tenth Street, Delaware, Spojené státy americké,  zastoupenému JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 44/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008 č.j. 19 Co 435/2008-103, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2008, č. j. 27 C 44/2007-58 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 3. 11. 2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru („ze služeb u společnosti RFE/RL“) s tím, že „počínaje zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude její pracovní poměr u RFE/RL ukončen“.Vedle toho – jak žalovaný kromě jiného uvedl – má žalobkyně „podle zásad odstupného společnosti RFE/RL nárok na vyplacení odstupného“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a že pracovní poměr účastníků trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako arménská občanka u žalovaného pracovala „na základě dvou samostatných pracovních smluv“ ze dne 14. 7. 1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou jako „hlasatel II“ s místy výkonu práce v Praze a ve Washingtonu D.C. s tím, že v pracovních smlouvách bylo mezi účastníky dohodnuto, že „práva a povinnosti z pracovního poměru se mají řídit zákony Spojených států amerických, zákony District of Columbia nebo politikou (pracovním řádem) zaměstnavatele“. Dne 3. 11. 2006 žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z pracovního poměru, v níž však nebyl uveden žádný důvod tohoto rozvázání. Žalobkyně má za to, že oprávnění žalovaného rozvázat pracovní poměr „je třeba posuzovat podle českého práva, konkrétně podle § 46 zák. práce ve znění platném k 31. 12. 2006“, neboť – jak uvedla - účinky použití sjednaného práva District of Columbia, v jehož právním řádu „neexistuje zákoník práce ani obdobná zákonná úprava pracovně právních vztahů“ a tamní soudy posuzují rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele „volněji než soudy české“, by se „příčily takovým zásadám právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrady trvat (§ 36 ZMPSaP)“. Kromě toho „namítala“, že žalovaný v daném případě „nepostupoval v souladu se svými vlastními interními předpisy“, zejména článkem 5. 5 pracovního řádu, „podle kterého lze rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem na dobu neurčitou jen postupem v souladu s progresivní disciplínou nastíněnou v článku 5. 16“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 6. 2008 č.j. 27 C 44/2007-58 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 19.635,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Vycházeje ze skutečnosti, že si účastníci v pracovní smlouvě dohodli, že se jejich pracovní poměr bude řídit příslušnými zákony USA, Districtu of Columbia, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku této volby práva (§ 16 zákona č. 97/1963 Sb.) „je třeba předmětný spor posoudit a rozhodnout podle sjednané právní úpravy“. Pracovní právo District of Columbia – jak dále zdůraznil - „se řídí velice starou a zavedenou právní doktrínou volného pracovního poměru“, podle níž „zaměstnanecký pracovní poměr lze ukončit kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu nebo zcela bezdůvodně, a to jak ze strany zaměstnavatele, tak i zaměstnance, pokud tomu nebrání smluvní ustanovení“. Jestliže si tedy účastníci v pracovní smlouvě nesjednali z tohoto volného pracovního poměru jakékoliv výjimky, pak „je třeba předmětnou výpověď považovat za platný pracovněprávní úkon, k němuž v souladu s vnitřním předpisem mohl žalovaný přistoupit i tehdy, kdyby se žalobkyně žádného porušení pracovní kázně nedopustila“. Okolnost, že mezi stranami zvolené právo přiznává - na rozdíl od práva českého - právo dát výpověď bez udání důvodů i zaměstnavateli, přitom podle názoru soudu prvního stupně neznamená, že by „aplikace právního řádu státu District of Columbia byla v rozporu se zásadou veřejného pořádku“ ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb. Uvedený právní závěr však soud prvního stupně „učinil nad rámec právního hodnocení potřebného pro rozhodnutí věci samé, neboť v řízení nebylo žalobkyní prokázáno, že by dle hmotného práva District of Columbia byla oprávněna se v řízení domáhat určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru“, nýbrž že „naopak již ze samotných, byť kusých tvrzení žalující strany vyplýval opak, tj. že právní úprava District of Columbia vychází ze zcela odlišného principu, než je tomu v České republice, neboť i neplatnému rozvazovacímu úkonu přiznává účinky platné výpovědi a zaměstnanci, s nímž zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr způsobem neslučujícím se s hmotněprávní úpravou, přiznává právo domáhat se po zaměstnavateli ušlé mzdy, mzdy do budoucna, případně přisouzení odstrašující náhrady škody“. Za tohoto stavu „lze dle názoru soudu bez dalšího dovodit“, že na žalobkyní požadovaném určení „není dán naléhavý právní zájem“, který „české procesní předpisy stanoví jako předpoklad úspěšnosti určovacích žalob (§ 80 písm.c/ o.s.ř.)“, a proto „žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č.j. 19 Co 435/2008-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.921,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že možnost obou účastníků ukončit pracovněprávní vztah výpovědí bez uvedení důvodu, která vyplývá z rozhodného hmotného práva District of Columbia, „není v rozporu se zásadou veřejného pořádku, nepříčí se zásadám společenského a státního zřízení České republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, není v rozporu se základními etickými a právními normami ČR, neprotiví se Ústavě ani Listině základních práv a svobod“. S poukazem na skutečnost, že „z práva District of Columbia, tak jak bylo zjištěno z prohlášení amerického advokáta Francise A. Vasqueze, jr., i z dopisu amerického právníka Haiga Elliana, nevyplývá, že by možnost žalovat na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na určení, že pracovní poměr trvá, byla založena přímo hmotným předpisem“, odvolací soud zdůraznil, že podanou žalobu za této situace „není možno posuzovat jako druh určovacích žalob, u nichž naléhavý právní zájem vyplývá z právního přepisu, ale jako žalobu na určení podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklad úspěšnosti po procesní stránce spočívá v tom, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení – jak odvolací soud dále uvedl – je dán „jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva“. V daném případě však „není požadované určení, i kdyby bylo žalobě vyhověno, způsobilé právní postavení žalobkyně změnit“, a to bez ohledu na žalobkyní namítanou skutečnost, že žalovaný byl státním zaměstnavatelem, který nemůže se svými zaměstnanci uzavírat tzv. volné pracovní poměry. Z rozhodného práva totiž podle názoru odvolacího soudu „nevyplývá, že v případě určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru by došlo k o