21 Cdo 1860/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1860/2023-914 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného IT credit, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupeného Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, proti povinnému R. Ch., zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1683/127, pro 45 180 459,22 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 3155/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2022, č. j. 16 Co 78/2022-595, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. října 2021, č. j. 14 EXE 3155/2019-539, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Návrhem doručeným soudnímu exekutorovi dne 2. 1. 2020 a doplněným podáními ze dne 3. 2. 2020 a ze dne 20. 10. 2020 se povinný domáhal zastavení a odkladu exekuce vedené na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 11. 2019, č. j. 14 EXE 3155/2019-17, soudním exekutorem JUDr. et Mgr. Jiřím Leskovjanem, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem v Praze 1, Školská č. 38, pod sp. zn. 189 EX 2943/19, podle pravomocného a vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 2019, č. j. 48 C 178/2018-83, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 23 Co 271/2019-126, jimiž byl k uspokojení pohledávky oprávněného za dlužníky FORTIS Bohemia, spol. s r. o., a GLOBALICA a. s. podle úvěrové smlouvy ze dne 14. 3. 2012 ve výši 45 180 459,22 Kč s příslušenstvím (se „smluvním úrokem ve výši 9,95 % ročně z této částky za dobu od 7. 6. 2016 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 25 % ročně z této částky za dobu od 7. 6. 2016 do zaplacení) nařízen prodej zástavy ve vlastnictví povinného, a to pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba: XY, č.p. XY na tomto pozemku postavená, dále pozemku parc. č. XY (zahrada) a pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez čísla popisného či čísla evidenčního (jiná stavba) na tomto pozemku postavená, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec X, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovité věci“). Návrh zdůvodnil zejména tím, že právní předchůdce oprávněného – Artesa, spořitelní družstvo, IČO 25778722 (dále jen „družstvo Artesa“), uzavřel dne 14. 3. 2012 smlouvu o úvěru, ve znění dodatků č. 1 ze dne 25. 4. 2012 a č. 2 ze dne 29. 5. 2012, se solidárními spoludlužníky GLOBALICA a. s., IČO 27065871 (dále jen GLOBALICA a. s.), a FORTIS Bohemia, spol. s. r. o., IČO 48592161 (dále jen „FORTIS Bohemia“), že pohledávka z úvěru poskytnutého těmto spoludlužníkům byla zajištěna smluvním zástavním právem k předmětným nemovitým věcem, že podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, je družstevní záložna v rámci podnikání oprávněna mj. poskytovat úvěry členům a vzhledem k tomu, že GLOBALICA a. s. byl členem družstva Artesa, avšak FORTIS Bohemia členem nebyl, byla úvěrová smlouva uzavřena v rozporu se zákonem a je proto absolutně neplatná, že neplatné je i ručitelské prohlášení povinného ze dne 14. 3. 2012 a že z toho důvodu nemohla být smlouva o úvěru modifikována prostřednictvím kumulativní ani privativní novace ve formě dohody o podmíněném odpuštění části dluhu ze dne 6. 10. 2015, doplněné dodatkem č. 1 ze dne 22. 4. 2016, obsaženém v notářském zápise ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. NZ 226/2016, N 249/2016, uzavřené mezi družstvem Artesa, GLOBALICA a. s., FORTIS Bohemia a povinným. Povinný uzavřel, že podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy proto nebyly splněny, a to „z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, a tudíž neexistenci zajištěné pohledávky a z toho plynoucí neexistence zástavního práva k zástavě“. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 10. 2021, č. j. 14 EXE 3155/2019-539, návrh na zastavení exekuce zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 3. 2012 byla uzavřena smlouva o úvěru mezi družstvem Artesa a dlužníky GLOBALICA a. s. a FORTIS Bohemia, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 76 000 000 Kč, který se dlužníci zavázali uhradit společně a nerozdílně ve smyslu § 511 odst. 1 občanského zákoníku, že smlouva byla sjednána za účelem refinancování závazků obou dlužníků, kteří o úvěr žádali společně „s ohledem na jejich špatnou majetkovou situaci“ (samostatně by na úvěr „nedosáhli“), že z poskytnutého úvěru čerpala společnost FORTIS Bohemia celkem částku 31 022 244 Kč a GLOBALICA a. s. částku 45 068 499,19 Kč, že GLOBALICA a. s. byla v rozhodném období členem družstva Artesa a FORTIS Bohemia jako druhý, solidární dlužník, nikoliv a že k zajištění úvěru bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitým věcem povinného smlouvou uzavřenou dne 16. 4. 2012 mezi družstvem Artesa jako zástavním věřitelem a povinným jako zástavcem. Dovodil, že tvrzení povinného o tom, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, je v souladu s tím, jaká vůle byla písemně projevena, tedy „žádat o úvěr společně k refinancování svých závazků tam specifikovaných, k úhradě poplatku za schválení úvěru a za vypracování smluvních dokumentů a bez určení komu a kolik i k financování provozního kapitálu, k provozním účelům, k vrácení úvěru být zavázáni jako solidární dlužníci se sjednaným zajištěním ručením, zástavními právy na nemovitostech, přičemž není sporu, že na úvěr by jim (každému samostatně) poskytnut nebyl s ohledem na majetkovou situaci každého z nich, a že tak z logiky věci měl věřitel v případě solidárních dlužníků větší jistotu vrácení peněžních prostředků“; nerozhodné je, „komu ze spoludlužníků byl zřízen účet, na který byl podle smlouvy o úvěru úvěr poskytnut, ani následné využití finančních prostředků“. Dospěl k závěru, že ve vztahu k FORTIS Bohemia, který nebyl členem družstva, je smlouva o úvěru podle § 39 občanského zákoníku neplatná, že závazkový právní vztah mezi družstvem Artesa a FORTIS Bohemia (nečlenem) lze oddělit od závazkového právního vztahu mezi družstvem Artesa a GLOBALICA a. s. a že neplatnost smlouvy o úvěru vůči jednomu ze solidárních dlužníků nemůže činit smlouvu absolutně neplatnou i ve vztahu k druhému ze solidárních dlužníků GLOBALICA a. s., který členem spořitelního družstva byl; není-li smlouva o úvěru jako celek absolutně neplatná, vzniklo k zajištění úvěru i zástavní právo k nemovitým věcem povinného, kterými zajišťuje závazek obou solidárně zavázaných dlužníků, a není splněn předpoklad pro zastavení exekuce vedené proti povinnému (zástavnímu dlužníkovi). 3. K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2022, č. j. 16 Co 78/2022-595, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Má za to, že soud prvního stupně správně aplikací interpretační zásady podle § 35 občanského zákoníku a navazujícího § 266 obchodního zákoníku dovodil, že vůlí smluvních stran bylo v daném případě dle zjištěného obsahu úvěrové smlouvy poskytnout úvěr, aby FORTIS Bohemia a GLOBALICA a. s. odpovídali solidárně, tj. ve vztahu ke družstvu Artesa každý z nich za celý dluh, a že úvěr by samotné GLOBALICA a. s. poskytnut nebyl, když pouze společně s FORTIS Bohemia byla GLOBALICA a. s. schopna závazky z úvěru zajistit způsobem přijatelným pro družstvo Artesa, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva ze dne 14. 3. 2012 je ve vztahu k „nečlenovi“ spořitelního družstva (FORTIS Bohemia) absolutně neplatná, že však závazkový právní vztah mezi družstem Artesa a FORTIS Bohemia lze oddělit od závazkového právního vztahu mezi družstvem Artesa a GLOBALICA a. s., neboť to vyplývá z povahy úvěrové smlouvy, v rámci které jsou solidárními dlužníky, z obsahu jejich závazku (solidárně vrátit poskytnutý úvěr spolu s úroky, poplatky apod.), jakož i z okolností, za kterých k uzavření smlouvy o úvěru došlo. 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že soudy nižších stupňů „zcela ignorovaly“ rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, na kterou poukázal, týkající se případného zkoumání oddělitelnosti právního úkonu, při kterém je zapotřebí respektovat interpretační zásady vyplývající z § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle nichž je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dále namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru o částečné neplatnosti a oddělitelnosti úvěrové smlouvy na základě ujednání solidárního závazku, aniž by se skutečně zabýval tím, jaká byla vůle účastníků smluvních stran, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil; soudy tedy upřednostnily formální projev smluvních stran z