21 Cdo 1984/99 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1984/99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právních věcech žalobců A) J. Č., B) M. M., C) H. H., D) V. Ch., E) M. S., F) J. H. a G) P. R. proti žalované C. C., a.s., o neplatnost výpovědí a o náhradu mzdy, vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 79/96, 10 C 80/96, 10 C 82/96, 10 C 83/96, 10 C 84/96, 10 C 85/96 a 10 C 91/96, o dovolání žalobce A) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 1999 č.j. 6 Co 524/99-162, takto: I. Dovolání žalobce A) se odmítá. II. Žalobce A) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.775,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce A) se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 77.097,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že od 22.1.1996 se na příkaz žalované účastnil „tzv. vnitropodnikového školení\", které však neplnilo žalovanou proklamované poslání, tj. prohlubování kvalifikace a zajištění lepší úrovně obsluhy, ale svým obsahem i formou bylo zjevným zneužitím práv zaměstnavatele (šikanou), které mělo přimět žalobce A), ale i některé další zaměstnance k ukončení pracovního poměru. Vzhledem k náplni školení, která spočívala v „nekonečném opakování základních manuálních činností\" žalobce A) ke dni 21.5.1996 okamžitě zrušil pracovní poměr s žalovanou z důvodu neplnění povinnosti žalované přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy. Protože mu žalovaná během školení vyplácela pouze základní mzdu a nikoliv mzdu ve výši průměrného výdělku, požadoval žalobce A) za období od 22.1.1996 do 21.5.1996 odpovídající doplatek mzdy a vzhledem k okamžitému zrušení pracovního poměru z jeho strany také náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Žalobci B) až G) se domáhali určení neplatnosti výpovědí daných žalovanou žalobkyni B) dne 18.6.1996 a dne 10.7.1996, žalobcům C), D) E), a F) dne 13.5.1996, žalobci G) dne 26.3.1996 a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni B) 57.845,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni C) 90.875,- Kč s příslušenstvím, žalobkyni D) 43. 990,- Kč s příslušenstvím, žalobci E) 63. 302,- Kč s příslušenstvím, žalobci F) 68. 156,- Kč s příslušenstvím a žalobci G) 119. 687,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Českých Budějovicích (poté, co spojil věci žalobců A) až G) ke společnému řízení a poté, co žaloba žalobců B) až F) o neplatnost výpovědí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.4.1998 č.j. 7 Co 3131/97 - 116, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.10.1997 č.j. 10 C 79/96 - 82) rozsudkem ze dne 27.10.1998 č.j. 10 C 79/96-135 zamítl žalobu žalobce G) na určení neplatnosti výpovědi, zamítl žaloby žalobců A) až G) na požadovaná peněžitá plnění a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částky uvedené ve výroku rozsudku. Dospěl k závěru, že žalobcům nenáleží náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, a protože žalovaná podle ustanovení § 126 odst. 2 zák. práce platila žalobcům za dobu školení mzdu, nenáleží jim ani ušlá mzda za dobu školení. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.3.1999 č.j. 6 Co 524/99-162 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby žalobce G) na určení neplatnosti výpovědi a ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce A) o zaplacení 77.097,- Kč a žaloba žalobce G) o zaplacení 119.687,- Kč s příslušenstvím, s tím, že rozsudek „ve vztahu k ostatním žalobcům zůstává nedotčen\" a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení s dodatkem, že „žalobci jsou povinni zaplatit uložené náklady řízení k rukám advokáta\"; současně uložil žalobci A) povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3.928,- Kč a žalobci G) povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 7.856,- Kč, k rukám advokáta a vyslovil, že návrhu žalobců na připuštění dovolání se nevyhovuje. Tím, že žalovaná uložila žalobcům účast na školení k udržování a obnovování kvalifikace ve smyslu ustanovení § 141a zák. práce, neomezila podle názoru odvolacího soudu žalobce v jejich právech a svobodách stanovených Čl. 2 odst. 3 a Čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a „nelze dovozovat\", že by žalovaná zneužila svého postavení zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 126 odst. 2 zák. práce je účast na školení výkonem práce, za který zaměstnanci přísluší mzda (kterou žalovaná řádně vyplácela) a nikoliv, jak to dovozují žalobci, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ve smyslu zákona č. 1/1992 Sb. Protože „nebylo rozhodnuto kladně o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru\", neshledal odvolací soud důvodným ani nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v posuzované věci nešlo o řešení otázky zásadního právního významu, nýbrž o posouzení skutkových okolností daného případu. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce A) namítá (řízení o dovolání žalobce G) bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.7.1999 č.j. 10 C 79/96-181 zastaveno), že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť „otázka vztahu resp. zneužití § 141 a) ve vztahu k § 7 zákoníku práce nebyla judikaturou dosud řešena\". Dovozuje, že „odvolací soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu\", protože „k prokázání opaku tvrzení žalované\" nebyli vyslechnuti Z. B. a M. M., jejichž výslech byl navrhován před soudem prvého stupně i v řízení odvolacím. Odvolací soud také nepostupoval správně, jestliže se nezabýval otázkou nařízeného školení z toho hlediska, „zda skutečně průběh školení sledoval udržování a obnovování kvalifikace, či sledoval účel zcela jiný\". Dovozoval, že pokud by školení opravdu sledovalo udržení a prohloubení kvalifikace, mělo být metodicky připraveno, mělo být vedeno k tomu způsobilým a kvalifikovaným zaměstnancem a nikoli zaměstnancem, „jehož odborná způsobilost kvalifikaci školených nepřevyšuje\", a mělo by být též časově vymezeno. V daném případě však bylo jediným cílem školení „vytvořit takovou situaci, že školení buď sami ukončí pracovní poměr, nebo že jejich reakce na šikanu bude považována za porušení pracovní kázně s možností ukončení pracovního poměru dle § 46/1 písm. f) zák. práce\". Odvolací soud podle názoru dovolatele bagatelizuje průběh školení a činí nesprávný závěr o tom, že během školení nebyly porušovány pracovní ani hygienické předpisy, přestože „za zjištěného skutkového stavu nelze postup žalované hodnotit jinak než šikanozní\", na který žalobci reagovali přiměřenou obranou. Žalobce A) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil. Žalovaná namítala, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť „napadené rozhodnutí má mít po první stránce zásadní význam\" a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní strá