21 Cdo 200/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 200/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2010 Spisová značka:21 Cdo 200/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.200.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Uznání cizích rozhodnutí Závěť Dotčené předpisy:§ 44 předpisu č. 97/1963Sb. § 63 předpisu č. 97/1963Sb. § 7 odst. 1 o. s. ř. čl. 1 bod 2. písm. a) Nařízení () č. 44/2001 Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:17. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 200/2009ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyň a) M. T., b) B. P., zastoupených JUDr. Janem Nádravským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova třída č. 1633/40, proti žalované D. P., zastoupené JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 32, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 256/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. května 2008, č. j. 5 Co 328/2008-831, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 21.6.2005 se žalobkyně domáhaly určení, že žalovaná D. P. „není dědičkou zůstavitele MUDr. M. T., zemřelého dne 29.8.2002, ze závěti ze dne 27.1.2002“, a že „dědičkami ze zákona jsou dcery zůstavitele M. T. a B. P.“, tj. žalobkyně. Uvedly, že „v době sepsání závěti trpěl zůstavitel těžkou retroaktivovanou duševní chorobou spojenou s neschopností logického myšlení, koncentrace a kritického úsudku a tím byl neschopen k úředním úkonům“; že „o jeho duševní nezpůsobilosti k právním úkonům, vztahující se na období od 11.12.2001 až na neurčito, bylo rozhodnuto již soudem v Memingenu dne 13.3.2002“; že „D. P. nebyla nikdy družkou zůstavitele, za kterou se vydává“; že „byla jenom jednou z mnoha žen, se kterými zůstavitel udržoval střídavé kontakty“; že „zůstavitel byl alkoholik, u kterého se střídala období absolutní abstinence s fázemi totální opilosti“; že „po dobu známosti s D. P. korelovaly jeho alkoholové a drogové excesy s jejími pobyty v Německu“; že „ve svém neuspořádaném, chorobně polygamním sexuálním životě se uchyloval k získávání partnerek i nevybíravými a dokonce nezákonnými prostředky“; že „ve většině případů se jednalo o prostitutky nebo o ženy jiných profesí, které si prostitucí přivydělávaly“; že „zůstavitel trpěl už v průběhu roku 2001 střídavě těžkými depresemi a stavy panické hrůzy, cítil se být pronásledován a vydírán“; že „z tohoto důvodu byla zahájena jeho lékařem MUDr. K. začátkem prosince 2001 léčba i depotními psychofarmaky“; že „poslední dávku obdržel těsně před příjmem do nemocnice dne 23.1.2002“; že „dne 27.1.2002 měl v nemocnici v Augsburgu pouze v přítomnosti D. P. určit jedinou dědičkou právě ji“; že „pro to, že se nacházel v pomatení smyslů, svědčí nejenom skutečnost, že opomněl svou matku, které byl tolik zavázán, ale hlavně, že opomněl na hranici existenčního minima žijící dceru B. a její dvě děti, se kterými udržoval pravidelný kontakt“; že „zůstavitel se po bezproblémové operaci rychle zotavil a pod antidepresivní terapií došlo i k přechodnému zlepšení jeho psychiky“; že „cíleně dotazován nic nevěděl o sepsání závěti“; že „naopak chtěl sepsat závěť v červenci 2002 za pomoci MUDr. K., na kterého se celá léta obracel o pomoc“. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.12.2007, č. j. 15 C 256/2005-664, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel, byl v době smrti občanem České republiky a Francouzské republiky“; že „podle § 18 odst. 2 ZMPS rozhoduje státní občanství zůstavitele v době, kdy závěť sepsal, postačí však, splní-li závěť formu podle práva státu, na jehož území byla sepsána“; že „české mezinárodní právo soukromé na rozdíl od francouzského neupravuje rozštěpený dědický statut“; že „pokud měl zůstavitel v okamžiku smrti dvojí státní občanství, přičemž jedno bylo státní občanství České republiky, je třeba aplikovat § 33 odst. 1 ZMPS, považovat jej za státního občana ČR a postupovat podle § 44“; že „proto i forma závěti se řídí dle § 18 odst. 2 ZMPS, českým právem, a to občanským zákoníkem“; že „ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví – obor psychiatrie MUDr. D. D. bylo zjištěno, že zůstavitel nebyl způsobilý vzhledem ke svému zdravotnímu stavu k platnému projevu vůle – myšleno k sepsání závěti ze dne 27.1.2002“; že „jeho rozpoznávací a ovládací psychické funkce byly podstatně snížené až vymizelé“; že „i když zůstavitel nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům (myšleno soudním rozhodnutím), nebyl právně způsobilý dne 27.1.2002 sepsat závěť dle § 38 odst. 2 obč. zák.“; že „proto je sporná závěť absolutně neplatná“. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.5.2008, č. j. 5 Co 328/2008-831, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že „z doplněného dokazování bylo zjištěno, že ve Spolkové republice Německo bylo pravomocně ukončeno dědické řízení, týkající se zůstavitele MUDr. M. T., a bylo ukončeno rozhodnutím druhoinstančního soudu, jehož obsahem je vyřešení otázky, kdo je dědicem po uvedeném zůstaviteli“; že „podle rozhodnutí německého soudu je žalovaná závětní dědičkou, přičemž rozhodnutí vychází z toho, že závěť byla učiněna z hlediska českého hmotného práva platně“; že „obě žalobkyně jsou dědičkami ze zákona jako dcery zůstavitele“; že „existenci těchto soudních rozhodnutí je nutno při rozhodování této věci zohlednit“; že „žalovaná byla výrokem německého soudu určena závětní dědičkou a žaloba, která se domáhá určení opaku, nemůže být úspěšná a musí být zamítnuta“. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že „nelze souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu, že je nutno při rozhodování ve věci zohlednit existenci dědického listu vydaného pozůstalostním soudem Kaufbern ze dne 31.7.2007 a že je právně účinný“; že „odvolací soud uznal námitku žalované v odvolacím řízení, že překážkou věci pravomocně rozhodnuté je Usnesení Zemského soudu v Kemptenu ze dne 13.7.2007, sp. zn. 42 T 613/06, na jehož základě došlo k vystavení výše uvedeného dědického listu“; že „jedna z účastnic jednání, žalobkyně M. T., však nikdy nebyla Zemským soudem v Kemptenu pozvána na jednání ve věci dne 13.7.2007“; že „dle § 64 písm. c) ZMPS jí tak byla odňata možnost se řádně účastnit řízení, že jí nebylo doručeno do vlastních rukou předvolání“; že „z tohoto důvodu nelze dle zákona toto cizí rozhodnutí uznat tak, jak v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno“; že „dále brání uznání cizího rozhodnutí i to, že obecná zmocněnkyně žalované paní G., která v prvopočátku zastupovala žalovanou u soudu prvního stupně v Českých Budějovicích, byla soudem ve Füsenu v Německu ustanovená správkyní pozůstalosti po zůstaviteli a zároveň zastupovala na základě plné moci D. P.“; že „žalobkyněmi na ni bylo podáno v Německu trestní oznámení ze zpronevěry části pozůstalosti po zůstaviteli“; že „v případě uznání cizího rozsudku by se jednalo i dle názoru německým soudem ustanoveného Institutu pro mezinárodní právo v Mnichově o rozštěpení pozůstalosti, takže ty části pozůstalosti nacházející se mimo Německo by tvořily samostatný právní celek“; že „německý soud se opíral o znalecký posudek znalce N. O. a český soud o znalecký posudek MUDr. D.“; že „znalecký posudek zpracovaný MUDr. D. byl velmi erudovaný, ale odvolací soud k tomuto při svém rozhodování vůbec nepřihlédl“. Navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná uvedla, že „účastníci musí být před Zemským soudem (Landgericht) povinně zastoupeny advokátem“; že „tak se také stalo, když M. T. byla zastoupena německým advokátem Rupertem Binderem“; že v takovém případě „jsou pak veškerá soudní rozhodnutí doručována právnímu zástupci“ a že „M. T. se osobně zúčastnila jednání u Zemského soudu v Kemptenu dne 20.1.2004, což doložila důkazy“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání „jako zjevně bezdůvodné“ odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov