21 Cdo 2061/2008 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2061/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2009 Spisová značka:21 Cdo 2061/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2061.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2061/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. p., a.s., a 2) České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 860/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007 č.j. 49 Co 110/2004-122, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 26.11.2003 č.j.4 C 860/97-207 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalované 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatily na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.1994 do 31.8.1996 částku 27.453,- Kč s 26% úroky z prodlení od 1.9.2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v rámci pracovního poměru u „podniku L. L.“ utrpěla dne 15.12.1987 pracovní úraz, pro jehož následky (trvalé snížení pohyblivosti ruky) nemohla dále vykonávat dosavadní práci a po skončení pracovní neschopnosti byla zařazena na jinou, méně placenou práci. Žalobkyni „byla zprvu poskytována náhrada do výše průměrného výdělku, později tato náhrada poskytována nebyla“. Po několikeré změně okruhu žalovaných subjektů požadovala žalobkyně za období, kdy pracovala u Č. p., náhradu „ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti“ (vypočtenou s přihlédnutím k příslušným valorizacím) po žalované 1), vůči níž „právo na náhradu vyplývá z ust. § 205d zák. práce a § 1 odst. 2 vyhl. č. 125/93 Sb.“, a  žalované 2), neboť „podle ust. § 251 zák. práce ve znění účinném do 1.1.2003 odpovídal za nároky (pracovníků) zaniklé organizace stát“. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26.11.2003 č.j. 4 C 860/97-107 žalobu vůči žalovaným 1) a 2) zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 15.12.1987 utrpěla úraz jako zaměstnankyně O. p. k. s. B., provozovny K. L., že zaměstnavatel uznal úraz jako pracovní a že „asi po dobu jednoho roku“ jí vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Na základě usnesení O. v B. byl původní odpovědný subjekt ke dni 30.6.1989 zrušen bez likvidace a všechna jeho práva a závazky přešly na státní podnik K. B. založený ke dni 1.7.1989; rovněž tento státní podnik byl následně usnesením O. v B. ze dne 1.3.1990 zrušen bez likvidace ke dni 30.6.1990, avšak ve smyslu ustanovení § 251 věty první zák. práce „nebylo rozhodnuto, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky žalobkyně“, tedy – jak soud prvního stupně zdůraznil - po zániku státního podniku K. B. „nárok žalobkyně nepřešel na jiného zaměstnavatele“. Protože povinnost státu upokojit nároky zaměstnance vůči zaniklému zaměstnavateli podle ustanovení § 251 věty druhé zák. práce „se týkají případů jejich neuspokojení při provádění likvidace nebo konkurzu“, soud prvního stupně „za daného stavu žalobu vůči žalované 2) jako nedůvodnou zamítl“. Podle jeho názoru „ze strany žalobkyně nejsou dány zákonné podmínky“ ani pro plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele (organizace) za škodu při pracovním úrazu, neboť podle ustanovení § 205d zák. práce, § 1 odst. 1, 2 a § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. „poškozený má právo na plnění (vůči příslušné pojišťovně), zanikl-li zaměstnavatel před 1.1.1993 a neexistuje-li právní nástupce tohoto zaměstnavatele, v případě, že škoda byla ohlášena po 31.12.1992“, přičemž „na pojišťovnu nepřecházejí výplaty rent, které (tak jako v případě žalobkyně) začaly být vypláceny zaměstnavatelem před 1.1.1993“; proto soud prvního stupně „žalobu zamítl i vůči žalované 1)“.     K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.11.2007 č.j. 49 Co 110/2004-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z výsledků provedeného dokazování odvolací soud dovodil, že „mezi účastníky nebylo sporné“, že žalobkyně utrpěla v únoru 1987 u svého tehdejšího zaměstnavatele O. p. k. s. B. pracovní úraz, „který jí byl odškodňován jak tímto subjektem, tak státním podnikem K. B., na který po zániku O. p. k. s. B. odpovědnost za (pracovní) úraz žalobkyně přešla“ a který žalobkyni „po určité období“ (do prosince 1988) platil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak že „po zániku státního podniku K. B. ke dni 1.3.1990 nepřešla odpovědnost na jiný subjekt, jelikož při zániku státního podniku K. B. bez likvidace orgán, který jej zrušil (tj. bývalý O. v B.), nerozhodl o tom, který zaměstnavatel nárok žalobkyně na náhradu škody uspokojí“. Zabývaje se tím, zda povinnost k odškodnění žalobkyně přešla na některou ze žalovaných, odvolací soud zdůraznil, že předpokladem vzniku povinnosti žalované 1) platit žalobkyni požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za povinný subjekt „je kumulativní splnění všech podmínek uvedených v § 1 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 125/1993 Sb.“, podle kterého, není-li právního nástupce zaměstnavatele, který zanikl před 1.1.1993, má poškozený právo na plnění z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu „poprvé ohlášenou po 31.12.1992 a dosud neuhrazovanou“ přímo vůči K. p. a.s., tj. vůči žalované 1). Tyto podmínky však podle názoru odvolacího soudu „v posuzovaném případě splněny nebyly“, neboť žalobkyni - jak sama potvrdila - škoda spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „již v minulosti uhrazována byla“, a „nelze tedy souhlasit s názorem žalobkyně, že se jedná o škodu (dosud) neuhrazovanou“. Za tohoto stavu odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná 1) není v daném sporu pasivně věcně legitimována. Vzhledem ke skutečnosti, že státní podnik K. B., jako poslední subjekt povinný k odškodnění pracovního úrazu žalobkyně, „byl zrušen bez likvidace, aniž by současně došlo k jeho rozdělení…“, a protože orgán, který o jeho zrušení rozhodl (tj. bývalý O. v B.), „v rozporu s § 251 věty první zák. práce, ve znění účinném do 28.5.1992, neurčil jinou právnickou (popř. fyzickou) osobu, která je povinna pracovní úraz žalobkyně ze dne 15.12.1987 odškodňovat (tj. rovněž vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti)“, je podle názoru odvolacího soudu „odůvodněn již zmiňovaný závěr, že státní podnik K. B., jde-li o nárok žalobkyně z pracovního úrazu, zanikl bez právního nástupce“. Za tohoto stavu tedy uplatněný nárok žalobkyně „nepřešel ani na žalovanou 2), tj. na stát“, neboť – jak odvolací soud zdůraznil - ustanovení § 251 věty druhé zák. práce, které upravuje právní nástupnictví státu, „se vztahuje pouze na případy, kdy se při zrušení organizace provádí její likvidace“. Proto se odvolací soud ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že v daném sporu není dána pasivní věcná legitimace ani ve vztahu k žalované 2). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů „pochybily při výkladu ustanovení § 251 zák. práce a § 205d odst. 1 zák. práce“ a jejich závěry jsou „v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR“, konkrétně s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, uveřejněném pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004. Zde - jak dovolatelka zdůraznila - dovolací soud ve „skutkově podobném případu“ zaujal stanovisko k tomu, za jakých podmínek je povinna uspokojit nároky zaměstnance z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu vzniklé do 31.12.1992 pojišťovna, u níž byl zaměstnavatel, který zanikl bez právního nástupce, (naposledy) pojištěn, a za jakých podmínek je tyto nároky zaměstnance povinen uspokojit likvidátor, případně stát, jímž se v tomto případě rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalobkyně „je přesvědčena, že vyloučení odpovědnosti státu, případně pojišťovny, jen z toho důvodu, že zaměstnavatel byl zrušen bez likvidace, neodpovídá smyslu ust. § 251 zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992“, „zejména za situace, kdy o zrušení (státního) podniku rozhodl tehdejší O. B., tedy orgán státu“. Žalobky