21 Cdo 2121/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2121/2021-275 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka č. 1284/12, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 14/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 62 Co 388/2020-217, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 4. 1. 2018 je neplatná. Uvedla, že nebyl splněn zákonný důvod pro ukončení pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť nebyla platně a účinně odvolána z funkce ředitelky odboru, nebyla jí nabídnuta jiná práce, která by odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, výpověď nebyla učiněna osobou oprávněnou k ukončení pracovního poměru a odvolání a ani výpověď nebyly žalobkyni řádně doručeny osobně, prostřednictvím zaměstnance žalované nebo doručovatele. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že odvolání z funkce ředitelky odboru žalovaná doručila prostřednictvím svých zaměstnanců žalobkyni dne 30. 8. 2017, které však žalobkyně odmítla převzít, a že odvolání bylo podepsáno generální ředitelkou žalované. Nabídku 3 pracovních míst pro žalobkyni zaslala žalovaná dne 6. 12. 2017 právnímu zástupci žalobkyně po předložení plné moci, neboť se jí nepodařilo nabídku volných pracovních míst doručit žalobkyni osobně. Poté, co právní zástupce uvedl, že žalobkyně trvá na svém stanovisku, že nebyla platně odvolána z funkce, ředitel územního pracoviště žalované dne 4. 1. 2018 sdělil, že byly splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 73a odst. 2, resp. § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyně neakceptovala žádnou možnost z nabídky pracovních míst. Žalovaná se pokusila výpověď z pracovního poměru doručit žalobkyni osobně a prostřednictvím poštovního doručovatele, poté výpověď doručila právnímu zástupci žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, č. j. 43 C 14/2018-167, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.800,-Kč. Dovodil, že žalobkyně byla dne 8. 10. 2002 s účinností od 1. 1. 2003 jmenována do funkce ředitelky odboru. Odloučeného pracoviště XY, sekce Územní pracoviště XY, od 21. 8. 2017 do 1. 12. 2017 byla v pracovní neschopnosti, dne 7. 12. 2017 byl jejímu právnímu zástupci doručen dopis ze dne 6. 12. 2017, ve kterém žalovaná sdělila, že žalobkyně byla z této funkce dne 30. 8. 2017 odvolána a v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce nabídla žalovaná žalobkyni pracovní místa, a to právničky oddělení XY Územního pracoviště XY, referentky oddělení XY Územního pracoviště XY a referentky oddělení XY Územního pracoviště XY. Žalovaná požádala o sdělení stanoviska žalobkyně k nabídce pracovních míst do deseti dnů od doručení nabídky. Dne 4. 1. 2018 jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Soud dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena řádně, prostřednictvím jejího právního zástupce, a že byla podepsána osobou oprávněnou za žalovanou jednat, žalobkyně na ni reagovala přípisem ze dne 16. 1. 2018 tak, že s ní nesouhlasí. Žalobkyně byla z vedoucího místa řádně odvolána, když zaměstnanci žalované se dne 30. 8. 2017 pokusili žalobkyni doručit odvolání, žalobkyně listinu však odmítla převzít. Žalovaná učinila žalobkyni nabídku pracovních míst, na tuto výzvu žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s odvoláním z funkce, že není tak důvod k nabídkové povinnosti a že nabídnutá místa neodpovídají jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že nabídnutá pracovní místa neodpovídají jejímu zdravotnímu stavu, žalované nebylo známo, že by stav žalobkyně znemožňoval výkon nabízených pracovních pozic. Podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce byly splněny. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 62 Co 388/2020-217, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 4. 1. 2018 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 48.044,-Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha. Dovodil, že žalobkyně byla z funkce ředitelky odboru Odloučeného pracoviště XY, sekce Územní pracoviště XY řádně odvolána, odvolání bylo řádně doručeno (prokázáno záznamem o doručení ze dne 30. 8. 2017 a výslechem zaměstnanců), a že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni řádně doručena prostřednictvím jejího „právního“ zástupce na základě plné moci ze dne 23. 11. 2017, jednalo se o generální plnou moc, podle níž byl advokát mimo jiné oprávněn přijímat doručované písemnosti. Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost, neboť povinností zaměstnavatele je nabídnout vedoucímu zaměstnanci, který je odvolán, veškerá volná pracovní místa, kterými disponuje, jakékoliv volné místo, které je v době výpovědi z pracovního poměru k dispozici. Žalovaná disponovala i jinými volnými místy (printscreen z webových stránek žalované), která by podle mínění odvolacího soudu mohla být pro žalobkyni vhodná vzhledem k její kvalifikaci (místo právník metodik v oddělení metodiky právního jednání odboru Právní metodiky, referent odboru personálního – právník, referent samostatného oddělení veřejných zakázek – právník), jednalo se o místa volná na ústředí, v sídle žalované v Praze. Jestliže žalovaná nenabídla žalobkyni i ostatní místa, která by druhem práce odpovídala jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, nesplnila řádně svou nabídkovou povinnost vůči žalobkyni podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že při realizaci nabídky pracovních míst dle § 73a odst. 2 zákoníku práce vycházela z toho, že žalobkyně byla zaměstnankyní zařazenou na Odloučeném pracovišti v XY, které je součástí Územního pracoviště XY, a proto také byla žalobkyni nabídnuta pracovní místa na tomto územním pracovišti, jež odpovídala její kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Jednotlivá územní pracoviště žalované jsou považována za funkčně samostatnou provozní jednotku. Domnívá se, že užití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014, na který odvolací soud odkázal, je zcela nepřiléhavé, neboť „v uvedeném rozsudku dával výpověď Státní pozemkový fond podle § 52 písm. c) zákoníku práce s odůvodněním, že žádné volné funkční místo nemá, v projednávané věci však žalovaná nabídla žalobkyni 3 odpovídající místa a ta žádné nepřijala. Uvedený rozsudek řeší naplnění nabídkové povinnosti Státním pozemkovým úřadem v odloučeném pracovišti v XY a pracovní místa na tomto pracovišti byla také Nejvyšším soudem posuzována, nezabýval se již tím, zda byla volná i jiná místa na ústředí Státního pozemkového úřadu v XY či na jiném odloučeném pracovišti.“ Odvolací soud neměl žádnou oporu v provedeném dokazování pro závěr, že se žalobkyně zdržuje v Praze, ani pro posouzení nabízených pracovních míst na ústředí. V řízení bylo naopak prokázáno, že o tom, že se žalobkyně zdržuje v Praze a hodlá se v ní zdržovat, žalovanou žádným způsobem neinformovala. Podle žalované odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce a nezohlednil samotnou existenci zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalovaná nabídla žalobkyni 3 pracovní místa odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu v působnosti Územního pracoviště XY dle judikatury Nejvyššího soudu (21 Cdo 4897/2009) a tím řádně splnila povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná vykonává svou činnost prostřednictvím svých územních pracovišť, jejich ředitelé mají oprávnění jednat v pracovněprávních vztazích na území pracovišť, která řídí, nelze tedy po nich požadovat, aby nabízeli pracovní místa z jiných pracovišť, která neřídí a nemají v nich oprávnění jednat. Nejvyšší soud dosud neposuzoval otázku „do jaké míry je zaměstnavatel s celorepublikovou působností a organizačním uspořádáním při plnění nabídkové povinnosti povinen předvídat, že pro zaměstnance je vhodné i pracovní zařazení na místě, které je významně vzdálené od jeho bydliště a pracoviště“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobk