21 Cdo 2124/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2124/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2021 Spisová značka:21 Cdo 2124/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.2124.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náhrada škody zaměstnavatelem Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 38 odst. 1 písm. a) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2073/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2124/2020-206 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Riegrova č. 1378/1, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 139/6, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, o 1 981 083,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 73/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2020 č. j. 15 Co 269/2019-171, takto: I. Dovolání žalované se v části směřující proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů řízení odvolacího odmítá; v dalším se dovolání žalované zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 998 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Markéty Němcové, advokátky se sídlem v Brně, Riegrova č. 1378/1. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 6. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1 981 083,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 6. 2017 do zaplacení s tím, že se souhlasem žalované uzavřel se společností CRO: ICON Clinical Research Ltd. (dále jen „CRO“) dne 24. 1. 2012 smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení klinické studie, na níž žalobce pracoval jako hlavní zkoušející. Smlouvu s CRO uzavřela dne 16. 1. 2012 rovněž žalovaná s tím, že v čele studie bude stát jako hlavní zkoušející žalobce. Přestože si žalovaná byla vědoma, že žalobce jako hlavní zkoušející uzavřel s CRO smlouvu a jaké finanční prostředky měly žalobci za zastřešení studie náležet, udělila žalobci účelovou výpověď z pracovního poměru. Neplatnost výpovědi ze dne 21. 11. 2012, doručené žalobci dne 6. 12. 2012, byla určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 38 C 28/2013-140, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 17. 1. 2017 č. j. 15 Co 230/2016-164. Žalobce se na provádění studie od 1. 3. 2013 aktivně nepodílel, neboť mu to bylo žalovanou znemožněno, ač se opakovaně domáhal přidělení práce. Neplatná výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána z důvodu dlouhodobě nepříznivých vztahů žalobce s tehdejším ředitelem žalované mimo jiné i proto, aby mu žalovaná úmyslně znemožnila účast na předmětné studii. Žalovaná zjevně porušila smluvní ujednání s CRO, kde se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Udělením neplatné výpovědi z pracovního poměru bylo žalobci úmyslně znemožněno získat odměnu ze studie. Kdyby nedošlo k porušení povinnosti, byla by žalobci na odměnách vyplacena částka 1 981 083,83 Kč, která byla vyplacena jinému řešiteli. Příčinná souvislost je dána proto, že možnost žalobce podílet se na studii byla vázána na existenci pracovního poměru žalobce u žalované. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. 49 C 73/2018-122 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 981 083,83 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 632 442,68 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení (řízení o úroku z prodlení z částky 346 641,15 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení bylo zastaveno usnesením vyhlášeným dne 12. 9. 2019) a na náhradě nákladů řízení 207 439,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobce vykonával u žalované práce na základě pracovní smlouvy ze dne 17. 10. 1989. Ve smlouvě s CRO ze dne 16. 1. 2012 žalovaná souhlasila s provedením klinické studie v čele s žalobcem jako hlavním zkoušejícím, který byl jejím zaměstnancem, a žalovaná mu touto smlouvou udělila výslovný souhlas s prováděním studie, přičemž věděla, že žalobce bude studii provádět za odměnu stanovenou v samostatné smlouvě. Žalovaná se zavázala zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Smlouvu s CRO uzavřel žalobce dne 24. 1. 2012 s dodatkem ze dne 13. 12. 2012, v němž byla maximální částka za jednoho pacienta zařazeného do studie navýšena na 142 391,70 Kč. Dne 6. 12. 2012 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru, tento s výpovědí nesouhlasil a trval na dalším zaměstnávání. Dne 6. 8. 2013 došlo nakonec k vyklizení a předání inspekčního pokoje (pracovny) žalobce žalované. Nicméně soud prvního stupně vzal za prokázané, že již od 1. 3. 2013 žalovaná odmítala žalobci přidělovat práci a znemožnila mu vstup na pracoviště. Přípisem ze dne 7. 11. 2013 požádala žalovaná o provedení změny osoby hlavního zkoušejícího. Žádost zopakovala dne 3. 3. 2014 a zdůvodnila ji tím, že žalobce již není jejím zaměstnancem. Dne 18. 3. 2014 uzavřela s CRO novou smlouvu o provedení klinické studie, kde již jako hlavní zkoušející byla uvedena I. K., která provedla práci na klinické studii a v období od 15. 5. 2013 do 5. 12. 2017 jí bylo vyplaceno 1 981 083,83 Kč. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce s tím, že žalovaná porušila jednak povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a umožnit mu její výkon, a jednak povinnost podle smlouvy uzavřené s CRO, totiž umožnit žalobci provedení klinické studie a zajistit, že žalobce bude osobně provádět a dohlížet na provádění studie v řešitelském centru. Tím vznikla žalobci škoda v podobě ušlého zisku, jenž odpovídá výši, která byla v rozhodném období vyplacena K.. Podle soudu prvního stupně je rozhodné, že žalované bylo známo, že žalobci má být vyplacena odměna za práci na klinické studii, a je naopak nevýznamné, že jí nebyla známa její výše. Na straně žalované bylo dáno zavinění ve formě úmyslu, neboť věděla, že neumožněním výkonu práce na klinické studii může žalobci vzniknout škoda, a pro případ jejího vzniku byla s tím přinejmenším srozuměna. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 15 Co 269/2019-171 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a k odvolání žalobce jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradě 227 768,60 Kč. Žalované uložil dále povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 50 275,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Markéty Němcové. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (jen korigoval, že smlouvu s CRO uzavřela žalovaná dne 19. 3. 2012). Porušení povinnosti žalované shledal v tom, že dala neplatnou výpověď žalobci a znepřístupnila mu jeho pracoviště, a proto žalobce nemohl realizovat činnost hlavního zkoušejícího. Žalobci tím vznikla škoda ve výši odměny, která mu nebyla vyplacena, neboť byla vyplacena jiné osobě, která místo něj činnost hlavního zkoušejícího realizovala. Odvolací soud dále uzavřel, že jde o škodu způsobenou úmyslně, neboť žalovaná věděla o existenci smlouvy mezi CRO a žalobcem a o tom, že žalobci náleží v souvislosti s činností hlavního zkoušejícího odměna, aniž by bylo podstatné, zda žalovaná znala její výši. Žalovaná tedy věděla o tom, že žalobci může vzniknout škoda, a s tímto byla srozuměna. Namítla-li žalovaná v odvolacím řízení promlčení, nebyla její námitka shledána důvodnou, neboť podle odvolacího soudu jde o škodu způsobenou úmyslně a dosud neuběhla promlčecí lhůta 10 let pro částky odměny vyplacené do 31. 12. 2013, případně lhůta 15 let pro částky odměn vyplacené od 1. 1. 2014. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje jak proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tak proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasí v prvé řadě s posouzením námitky promlčení. Ta mohla být uplatněna i v odvolacím řízení, neboť nemá charakter skutkového tvrzení. Odvolací soud posuzoval pouze objektivní promlčecí lhůtu a pominul existenci lhůty subjektivní. Pro její běh je rozhodující, aby se poškozený doz