21 Cdo 2213/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2213/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2213/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2213.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2213/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M D., zastoupeného advokátkou, proti žalované O., a.s., o 104.903,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 169/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.2006 č.j. 16 Co 258/2005-34, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila doplatek do průměrného měsíčního výdělku za období od 14.1.2004 do 29.2.2004 a od 3.5.2004 do 30.9.2004 ve výši 104.903,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy pracoval na D. D. jako horník. Uvedl, že „dne 26.3.2002 byla vystavena hlášenka ohrožení nemocí z povolání, ve které bylo uvedeno, že trpí ohrožením nemocí z povolání - onemocněním horních končetin z vibrací a arthrózou loktů horních končetin - od 16.1.2001“, a že dne 19.4.2002 mu byl MUDr. C. vystaven lékařský posudek, podle kterého se stal „trvale nezpůsobilý k výkonu práce horníka v přípravách od 22.4.2002 pro ohrožení nemocí z povolání“; dne 8.6.2001 bylo žalovanou vystaveno hlášení o dosažené nejvyšší přípustné expozici. Dne 30.4.2002 uzavřeli žalobce a žalovaná „dohodu o rozvázání pracovního poměru“, podle které byl pracovní poměr ukončen ke dni 30.4.2002 z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice s tím, že „zaměstnanec do dohody uvádí, že je ohrožen nemocí z povolání“. Po rozvázání pracovního poměru pracoval žalobce u společnosti T. s., a.s., a byl mu „doplácen průměrný výdělek, který měl u žalované“, a to „do doby jednoho roku tj. do 13.1.2004“. Podle názoru žalobce mu však přísluší mzdový doplatek podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, „stále“, i v období od 14.1.2003 do 29.2.2004 a dále od 3.5.2004 do 30.9.2004, „neboť pravým důvodem rozvázání pracovního poměru bylo ohrožení nemocí z povolání. Žalobce „je přesvědčen“, že tento doplatek nemůže „spravedlivě požadovat“ po novém zaměstnavateli, ačkoliv ten má podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, povinnost hradit doplatek mzdy (jehož refundaci může potom žádat po zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání), neboť na nového zaměstnavatele, který „nemá s ohrožením nemocí z povolání nic společného“, „byla pouze zákonem přenesena povinnost, která přísluší zcela žalované organizaci“.   Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15.4.2005 č.j. 24 C 169/2004-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, měl mzdový doplatek poskytovat nový zaměstnavatel žalobce - společnost T. s., a.s., a proto „námitku nedostatku pasivní věcné legitimace (žalované) ve sporu vyhodnotil jako důvodnou“. Navíc uvedl, že žalobci nárok na doplatek mzdy nevznikl, neboť „žalobce mohl i nadále pracovat v dole a pouze N. mu v tom bránila“. Proto nebyl splněn požadavek uvedený v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, „že pro žalobce dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.1.2006 č.j. 16 Co 258/2005-34 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 104.903,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení ode dne 14.12.2004 do zaplacení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaná je povinna zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku částku 8.400,- Kč“ a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné „100% nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně ustanovené zástupkyně žalobce, když výše těchto nákladů bude stanovena samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně“. Odvolací soud dospěl k závěru, že, bylo-li lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec dosavadní práci nesmí dále konat pro ohrožení nemocí z povolání, dosažení nejvyšší přípustné expozice poté již není způsobilým důvodem k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru). To platí i tehdy, jestliže zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice v době před vydáním příslušného lékařského posudku. Vycházeje z preventivní povahy vyřazení zaměstnance pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, která v důsledku zjištění ohrožení nemocí z povolání nebyla naplněna, odvolací soud dovodil, že „v případě, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice, avšak nebyl dosud převeden na jinou práci, popř. s ním dosud nebyl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen nadále postupovat podle příslušného lékařského posudku vyslovujícího neschopnost zaměstnance dále konat dosavadní práci z důvodu ohrožení nemocí z povolání“, tedy převést ho na jinou vhodnou práci dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce, popř. s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Proto uzavřel, že žalobci vznikl nárok na doplatek do výše průměrného měsíčního výdělku, neboť „je nutné vycházet z toho, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru a důvodem následného přechodu žalobce k jinému zaměstnavateli byla zdravotní nezpůsobilost žalobce vykonávat pro žalovaného dále dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání“. Odvolací soud považoval za chybný i právní názor soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace žalované, a dovodil, že smyslem ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, „není přenesení povinnosti hradit doplatek mzdy ze zaměstnavatele, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, na zaměstnavatele, k němuž zaměstnanec následně přešel, nýbrž usnadnění výplaty doplatku mzdy ve prospěch zaměstnance“. Odmítne-li však nový zaměstnavatel z jakéhokoliv důvodu doplatek vyplácet, „může se zaměstnanec domáhat nároku na doplatek mzdy pouze vůči zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání“. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítala, že „s ohledem na chování a právní úkony žalobce před rozvázáním pracovního poměru a následně po rozvázání pracovního poměru“ „bylo jediným a skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru ze strany žalobce naplnění nejvyšší přípustné expozice“. Žalobce „jednoznačně trval na ukončení pracovního poměru dohodou z důvodu naplnění N.“ a svým chováním nedal žalované „možnost řešit jeho pracovní poměr“. „Žalobce odmítl jakoukoliv diskusi o jiné vhodné práci“, proto podle názoru žalované je chybný závěr odvolacího soudu, že žalovaná „jinou vhodnou práci pro žalobce neměla“. Podle názoru žalované je třeba vycházet z toho, že, přijme-li zaměstnavatel nabídku zaměstnance ukončit pracovní poměr dohodou z důvodu naplnění N., i když ví, že trpí i ohrožením nemocí z povolání, a „zaměstnanec z vlastní iniciativy tímto způsobem pracovní poměr rozváže, pak se již nemůže úspěšně dovolávat jiného důvodu rozvázání pracovního poměru než naplnění NPE“. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalované. Mzdový doplatek podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, poskytuje pouze zaměstnavatel; není však stanoveno, že v případě, odmítne-li zaměstnavatel, který zaměstnance zaměstnává v době, po kterou mu přísluší doplatek mzdy, tento doplatek z jakéhokoliv důvodu poskytovat, že se zaměstnanec může úspěšně domáhat náhrady po původním zaměstnavateli, u něhož ohrožení nemocí z povolání vzniklo. Povinnost dalšího zaměstnavatele není vázána na předchozí příslib původního zaměstnavatele, že vyplacený doplatek dalšímu zaměstnavateli uhradí; jestliže tedy doplatek zaměstnanci přísluší „a tento o doplatek požádá, pak podle dikce zákona je současný zaměstnavatel tento doplatek povinen poskytnout a teprve po splnění této povinnosti žádat po původním zaměstnavateli úhradu vyplaceného doplatku“. Zákon nepředpokládá situaci, „že když nový zaměstnavatel z jakéhokoliv důvodu odmítne hradit doplatek postiženému, pak se může tento zaměstnanec úspěšně domáhat úhrady doplatku p