21 Cdo 225/2020 – Nejvyšší soud

21 Cdo 225/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:21 Cdo 225/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.225.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní úraz Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2011 § 371 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2011 § 371 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2011 § 371 odst. 5 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.03.2011 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 225/2020-445 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská č. 381/6, proti žalovanému F. B. se sídlem v XY, IČO XY, o 589 775 Kč, za účasti Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 30/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. července 2019 č. j. 83 Co 229/2018-426, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. června 2018 č. j. 16 C 30/2011-393 (s výjimkou výroků, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 4 774 Kč a 73 039 Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 17. 2. 2011 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011 částku 86 553 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2014 částku 498 448 Kč a na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 4 774 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy od 6. 11. 2006 do 14. 3. 2010, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, že dne 3. 9. 2009 utrpěla při provádění polstrování pracovní úraz (vymknutí zápěstí), že v souvislosti s pracovním úrazem byla v pracovní neschopnosti do 20. 12. 2009, že 21. 12. 2009 opět nastoupila do zaměstnání, nicméně v souvislosti s pracovním úrazem byla opětovně v pracovní neschopnosti od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011, že od 24. 2. 2011 do 31. 12. 2014 „byla žalobkyně uznána osobou zdravotně znevýhodněnou“ a že od 24. 1. 2011 je vedena na úřadu práce. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 4. 9. 2009 do 20. 12. 2009, další nároky žalobkyni zaplatit odmítá. Žalovaný namítal, že pracovní neschopnost žalobkyně od 5. 3. 2010 do 24. 11. 2010 nebyla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobkyně ze dne 3. 9. 2010. Vedlejší účastník považoval „pracovní neschopnost za zcela účelově vystavenou“ (od 5. 3. 2010), neboť žalobkyně byla od 21. 12. 2009 převedena na pro ni vhodnou pracovní pozici „finální kontroly“, která je spojena s menší zátěží pravé ruky, žalobkyně po převedení na novou pracovní pozici „neuváděla zdravotní komplikace spojené se zdravotními následky pracovního úrazu“, ani při jednání o ukončení pracovního poměru neupozornila žalovaného na „jakékoli zdravotní potíže“, a pracovní neschopnost ze dne 5. 3. 2010 byla vystavena následující den po uzavření dohody o ukončení pracovního poměru z „důvodu porušování pracovních povinností ze strany žalobkyně“. Vedlejší účastník „rozporoval“ i výši uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 5. 3. 2010 do 24. 1. 2011, neboť „pracovní neschopnost žalobkyně minimálně v období od 5. 3. do 7. 3. 2010 a v období od 15. 7. do 16. 8. 2010 nesouvisela s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009“. Žalobkyni nevznikl ani nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť tvrzená ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 16 C 30/2011-273 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 577 282 Kč, zamítl žalobu co do částky 12 493 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 184 371,60 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Liberci 18 147 Kč. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně u žalovaného pracovala jako operátorka linky v pracovním poměru od 6. 11. 2006 do 14. 3. 2010, kdy byl pracovní poměr ukončen „dohodou bez uvedení důvodu“, že žalobkyně utrpěla dne 3. 9. 2009 při „potahování potahu“ pracovní úraz – distorzi a kapsulitidu pravého zápěstí, čímž byla omezena hybnost ruky, že od 4. 9. 2009 do 20. 12. 2009 byla žalobkyně v důsledku pracovního úrazu v dočasné pracovní neschopnosti, po jejímž skončení byla převedena na práci kontrolorky, že od 5. 3. 2010 do 7. 3. 2010 souvisela pracovní neschopnost žalobkyně se zánětlivým onemocněním horních dýchacích cest, od 8. 3. 2010 do 14. 7. 2010 s pracovním úrazem ze dne 3. 9. 2009, od 15. 7. 2010 do 16. 8. 2010 s gynekologickým onemocněním a od 17. 8. 2010 do 24. 1. 2011 opět s pracovním úrazem, a že poúrazový stav žalobkyně byl ustálen od 24. 11. 2012. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti požadovaná žalobkyní za období od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011, s výjimkou období od 15. 7. do 16. 8. 2010, kdy její pracovní neschopnost souvisela „výlučně s léčením gynekologického operačního zákroku“, a proto „žalobu v rámci nároku na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti“ ve výši 12 493 Kč zamítl a „oprávněným byl shledán nárok co do částky 74 060 Kč“. K nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud uvedl, že žalobkyně neměla před pracovním úrazem „žádné obecné zdravotní obtíže, které by měly vliv na její pracovní schopnost“, že veškerá zdravotní omezení žalobkyně souvisejí s léčbou poškozené ruky při pracovním úrazu, že v příčinné souvislosti s pracovním úrazem má žalobkyně psychické obtíže „v rámci střední až těžké deprese, snížené tolerance vůči zátěži“ a že žalobkyně byla od 24. 2. 2011 do 31. 12. 2014 uznána osobou zdravotně znevýhodněnou a ode dne 24. 1. 2011 byla vedena jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, „z jehož relací vyplynula faktická nemožnost zaměstnat žalobkyni s ohledem na přetrvávající zdravotní potíže, jakožto následky pracovního úrazu ze dne 3. 9. 2009“. Výši nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (498 448 Kč) určil soud prvního stupně podle údajů „Regionální statistiky ceny práce pro Liberecký kraj“ pro „profese odpovídající vzdělání, kvalifikaci a praxi žalobkyně v předchozích pracovních poměrech“. Oprávněným shledal rovněž nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů léčení v doložené výši 4 774 Kč týkajících se „cestovného a hrazení regulačních poplatků a dalších plateb souvisejících s léčením žalobkyně“. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 83 Co 41/2017-324 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 577 282 Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu další pracovní neschopnosti, odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně byla v období od 19. 3. 2010 do 24. 1. 2011 (s výjimkou období od 15. 7. 2010 do 16. 8. 2010) v pracovní neschopnosti v souvislosti s pracovním úrazem, avšak jeho závěr o výši pravděpodobného výdělku žalobkyně před vznikem škody považoval za nepřezkoumatelný. K náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolací soud uvedl, že byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než pracovní úraz, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele před poškozením zdraví, a pracovním úrazem vztah příčinné souvislosti, a proto na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. V příčinné souvislosti s pracovním úrazem je však „taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec p