21 Cdo 2286/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2286/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2286/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2286.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2286/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., s. p., zastoupenému advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 2298/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. března 2006, č.j. 29 Co 320/2005-432, takto: I.  Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč k rukám advokátky.                                           O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil 963.482,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) byl zaměstnán od 1.7.1976, naposledy od 1.6.1988 jako „horník – lamač – komínář“ (odfáral celkem 2.978 směn). Po skončení pracovního poměru ke dni 3.12.1990 byl žalobci s účinností od 4.12.1991 přiznán plný invalidní důchod, který byl později změněn na částečný. Žalobce „je přesvědčen“, že jeho nepříznivý zdravotní stav (oboustranný syndrom karpálního tunelu), který vedl k přiznání invalidity, „má původ v jeho pracovní činnosti, kterou pro žalovaného vykonával“, a „lze jej charakterizovat jako nemoc z povolání“. Žalovaný však svou odpovědnost odmítá s poukazem na „negativní“ posudek Ústavu hygieny práce ve S. p. R., který „nepotvrdil dlouhodobou, nadměrnou a jednostrannou zátěž horních končetin v průběhu pracovní činnosti“. Vycházeje z „průměrného výdělku před ukončením pracovního poměru“ ve výši 7.966,- Kč (následně „valorizovaného“ podle příslušných předpisů) žalobce požadoval po žalovaném náhradu za ztrátu na výdělku, která mu vzniká od 1.12.1995 (nejprve „za poslední tři roky od podání žaloby“, nakonec až do konce roku 2004 v celkové výši  837.579,- Kč), a dále bolestné (ohodnocené znalcem 150 body) ve výši 4.500,- Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ohodnocenou 480 body) ve výši 14.400,- Kč. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10.9.2003, č.j. 7 C 2298/98-296 rozhodl mezitímně tak, že „žalovaný odpovídá žalobci za škodu související se zjištěnou nemocí z povolání (syndromem karpálního tunelu) a spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a ve ztrátě na výdělku, která bude stanovena jako rozdíl mezi výdělkem – valorizovaným, jehož žalobce dosahoval v době před ukončením pracovního poměru u žalovaného a skutečně dosahovaným příjmem v době od 1.12.1995“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., potvrzeného revizním posudkem znaleckého ústavu – Lékařské fakulty UP v O. (včetně jeho doplňku), dospěl k závěru, že „onemocnění žalobce oboustranným syndromem karpálního tunelu je nemocí z povolání ve smyslu platných předpisů, za kterou odpovídá žalovaný“, neboť „jiná příčina kromě vykonávané práce u žalovaného (která by vedla k přetěžování horních končetin) nebyla u žalobce zjištěna“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27.2.2004, č.j. 29 Co 383/2003-320 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že „žalobce byl stižen nemocí z povolání, a to oboustranným syndromem karpálního tunelu“. Vytknul mu však, že z hlediska pasivní legitimace žalovaného se náležitě nezabýval zjištěním doby vzniku této nemoci, neboť „závěry znalců nasvědčují tomu“, že onemocnění oboustranným syndromem karpálního tunelu bylo u žalobce „objektivizováno“ až dne 4.12.1991, tj. v době, jíž předcházelo zaměstnání žalobce u jiných subjektů (firmy K. P. a společnosti R. s.r.o.). Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení „zjistil co nejúplnější skutkové podklady o tom“, jakou pracovní činnost žalobce vykonával po skončení pracovního poměru u žalovaného, a zda tato činnost objektivně mohla vyvolat vznik nemoci z povolání, a dále aby k naznačeným otázkám týkajícím se příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a požadovanou ztrátou na výdělku od 1.12.1995 doplnil řízení znaleckým posudkem z pracovního lékařství. Okresní soud v České Lípě (poté, co žalobce s ohledem na námitku promlčení vzal zpět žalobu co do částky 125.903,- Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1995 do 30.11.1996) rozsudkem ze dne 28.2.2005, č.j. 7 C 2298/98-405 zastavil řízení ohledně částky 125.903,- Kč, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 18.900,- Kč, co do částky 818.679,- Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku specifikoval, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen „nahradit Českému státu do pokladny Okresního soudu v České Lípě“ soudní poplatek ve výši 760,- Kč a náklady řízení ve výši 41,50 Kč, a že „Českému státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, které platil vůči žalobci“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně zjistil, že v období do 4.12.1990 (kdy skončil pracovní poměr žalobce u žalovaného) do 4.12.1991 (kdy byla u žalobce zjištěna a „objektivizována“ nemoc z povolání) žalobce „nevykonával žádné práce, které by mohly být příčinou předmětné nemoci z povolání (syndromu karpálního tunelu)“; proto žalovaný ve smyslu ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce „odpovídá žalobci za škodu související se zjištěnou nemocí z povolání“, která spočívá v náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (ohodnocené znalcem Doc. MUDr. H., CSc., počtem bodů 150 a 480) v požadované výši 18.900,- Kč. Jelikož však  pracovní poměr účastníků byl rozvázán ke dni 3.12.1990 dohodou „z výslovně uvedeného důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice“ (a nikoli pro nemoc z povolání, i když si žalobce již tehdy stěžoval na její typické příznaky) a žalovaný v té době „prokazatelně“ neměl pro žalobce jinou vhodnou práci, nepřísluší žalobci nárok na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku, neboť podle názoru soudu prvního stupně „nižší výdělky, kterých žalobce dosahoval po ukončení pracovního poměru u žalovaného v požadovaném období, nejsou v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání, za kterou odpovídá žalovaný“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9.3.2006, č.j. 29 Co 320/2005-432 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (tj. ve výroku o zamítnutí požadované náhrady za ztrátu na výdělku a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ke dni 4.12.1991 po elektromyografickém vyšetření byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání (oboustranný syndrom karpálního tunelu), která (i když byla zjištěna až po skončení pracovního poměru účastníků) „má svůj původ v pracovní činnosti, kterou žalobce vykonával u žalovaného“, a že proto „lze učinit závěr o tom, že žalovaný odpovídá za zjištěnou nemoc z povolání, jíž byl žalobce postižen“. Při rozhodování o opodstatněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je podle názoru odvolacího soudu rozhodující důvod, pro který byl zaměstnanec převeden na jinou (méně placenou) práci nebo který vedl k ukončení pracovního poměru. Bylo-li tímto důvodem - tak jako v posuzovaném případě - dosažení nejvyšší přípustné expozice, povinnost zaměstnavatele k náhradě ztráty na výdělku ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce nevzniká, a to „ani tehdy, kdyby bylo později zjištěno, že v té době zaměstnanec již trpěl nemocí z povolání“ (podle závěru znalců „nemoc z povolání u žalobce se vší pravděpodobností existovala již při výstupní prohlídce, jíž se v září 1990 žalobce u žalovaného podrobil“). Odpovědnost zaměstnavatele (žalovaného) z tohoto titulu „by bylo možno založit“ – jak odvolací soud zdůraznil - jen „za předpokladu, že by se prokázalo, že zaměstnanec dosahuje po ukončení pracovního poměru nižší výdělky v důsledku nemoci z povolání a že nebýt tohoto onemocnění by mohl dosahovat vyšších výdělků“. V daném případě však žalobce „neprokázal“, že by ztráta na výdělcích, které dosahoval u dalšíc